Kliknutím zvětšíteNa to, kam při povodních sahala voda, mají v mlýnici několik památek. Plechová okapnička lemující obytnou stavbu je přesnou linií toho, kam tehdy dosahovala hladina. Na vedlejší budově elektrárny, ve které se v přízemí nachází i Elektroskanzen s cennými exponáty, hladinu vody ukazuje po domácku vyrobená keramická cedulka, kterou jako připomínku na velkou vodu vytvořila paní domu. Cedulkou, tentokrát tou oficiální, je opatřená také třetí mlýnská budova. Všechny tři značky ale shodně ukazují, že voda tu v roce 2002 vystoupala až hrozivě vysoko.
„V Elektroskanzenu jsme měli vodu až metr nad jeho stropem. Doma pak voda čvachtala v kobercích v prvním patře,“ popisuje zkázu na mlýnském dvoře Petr Čech. „A támhle vidíte skleník, to je další velká rarita,“ rozmáchne se mlynář směrem k zahradě a vypráví dál. „Už jsem tam sice vyměnil sklo za speciální bazénovou hmotu, ale představte si ho po té povodni. Bylo tu patnáct chatiček a čtyři obytné buňky. To všechno uplavalo. Jediné, co zůstalo na svém místě, byl právě náš skleník. Utrpěl jen jednu malou dírku ve skle, jinak záplavy přečkal úplně bez úhony. Na tu hrůzu, co to tenkrát byla, je to v podstatě zázrak.“
Mluvit v mlýnici o zázraku je na místě. Povodně totiž zničily doslova všechno, co se jim připletlo do cesty. Chatky tehdy rozeseté na louce vedle řeky povodně až na tři kusy v podstatě nepřežily. V otevřených stavidlech mlýnice skončily asi tři kusy. Další tři chatky voda odnesla na nejvyšší místo celého ostrova, na louku za mlýnicí. Od té doby tam stále stojí. Podle slov mlynáře Čecha se místo jako bezpečné ověřilo i při dalších velkých povodních v roce 2013.
Kromě četných materiálních škod šlo ale při záplavách i o lidské životy. Přesto povodně, podle vyprávění Petra Čecha, začaly docela nevinně.
„Dívali jsme se se ženou na televizi a sledovali, zda budou hlásit, že jde velká voda. V dalším mlýnu, se kterým jsme byli spojeni telefonicky, zase sledovali internet. O velké vodě na Berounce však nikdo nemluvil, a to přes to, že voda stále stoupala. Nakonec jsem z toho byl tak unavený, až jsem usnul. Probudila mě až moje žena s kabelkou na rameni a se slovy, že je sbalená a připravená opustit dům. Že by ale musela plavat, jsme zjistili, když jsme se podívali z okna,“ popisuje mlynář.
S prvními centimetry vody v obytných místnostech začaly pro obyvatele mlýnice i hororové chvíle. „Když jsem se probral, přízemí už v tu dobu bylo celé pod vodou. Dívali jsme se z patra na schody. Co každých pět minut jeden z nich zmizel pod vodou. V přízemí nám zůstaly všechny věci, třeba mobil, který jsem nutně potřeboval. Auto, kterým se dá rychleji ujet, jsme naštěstí parkovali o trochu dál, ale klíče od něj zůstaly v přízemí. Nestihli jsme uklidit vůbec nic,“ líčí Petr Čech s tím, že předpokládal, že situace je ještě stále v normě.
„Můj tatínek za celých 68 let nikdy neměl vodu v kuchyni. Mně přes její práh voda přetekla už třikrát v životě, přičemž jednou byla až u stropu. Věděl jsem, kam byla velká voda v roce 1872. A že kdyby byla o sto třicet let později ve stejných místech, je to ještě dobré. Jenže dobré to nebylo.“
Tehdy mlynáři došlo, že povodeň roku 2002 je extrémní. Snažil se proto zachránit alespoň to nejnutnější. „Rozhodl jsem se do spodních místností proplavávat. Věděl jsem, kde jsou dveře, takže jsem sešel po schodech, nadechl jsem se a podplaval futra do předsíně a odtud do kuchyně. Tam na mě čekala jedna šílená věc. Měli jsme v kuchyni kredenc se vším možným nádobím, který se tlakem vody skácel. Byl to opravdu hrozný zvuk, protože jinak bylo všude až posvátné ticho. Metrové zdi a voda zvuky tlumily, takže zvuk padající skříně byl najednou o to hrozivější.“
Další zvláštní moment, na který v mlýnici do smrti nezapomenou, zajistil obyčejný mrazák. „Měli jsme ho na plošině pod schody, na které jsme z patra koukali. Byl zapnutý i s věcmi uvnitř, prostě jakoby se nic nedělo. Najednou ho voda naklonila, otevřelo se horní víko a mrazák začal do té tmy svítit. To ale ještě nebylo všechno. Vrtule, která byla součástí odvětrávací techniky, začala ve vodě fungovat jako jeho pohon, a protože mrazák ve zdi stále držela elektrická šňůra, plaval nám tu po místnosti. Bylo to jako z hororu,“ popisoval dnes už se smíchem mlynář.
Voda stoupala a času nebylo nazbyt. Manželé museli mlýnici co nejrychleji opustit. Do okna si přistavili žebřík. „Prchali jsme přímo z tohoto okna,“ ukazuje Petr Čech na okno v prvním patře mlýnice nad hlavním vchodem. „Lodičku jsme naštěstí měli zrovna vytaženou. Jeden známý na ní jel pro další čerpadlo, které nám mělo pomoci zachránit ještě tu nenamočenou trochu, co zbyla. Když ale přijel, už jsme vlastně k zachraňování zbyli jen my dva,“ popisoval dramatické chvíle mlynář.
A že byl jejich úprk z mlýnice doslova o život. „ Kamarád z loďky na nás křičel, že ten silný proud vody sám neuvesluje, a sotva to dořekl, svalil se do lodi na záda a jedno z vesel mu vylétlo mu z ruky. Naštěstí jsem ho stačil chytit ještě dřív, než by nenávratně zmizelo pod hladinou. Okamžitě jsme každý s jedním kusem začali pádlovat co nejblíže k domu a ke stráni, aby nás proud nestrhl doprostřed. Dostat se totiž tam, tak je s námi asi konec.“
Klid na idylickém mlýnském dvorku dnes dramatický boj o život ničím nepřipomíná. Mohutný příval vody, který tu před patnácti lety proudil, s sebou ale strhával všechno, co se mu připletlo do cesty. U otevřených stavidel se navíc tvořil velký vodní vír. Mlýnské stavení se tak pro jeho obyvatele namísto domova stalo přímo vězením. Aby měl v budoucnu v případě velké vody úprk z budovy hladší průběh, nechal si Petr Mlynář zbudovat ocelové schody vedoucí z prvního patra přímo do stráně.
Voda opadla asi za dva dny. „Když jsme se sem vrátili, pamatuji si, že všude byla spousta pavouků. Ukrývali se ve výškách před vlhkem. Když jsem ženu vysadil z kánoie u zabahněné prahu, sám jsem šel ve vysokých rybářských botách směrem ke svahu, kde nám teď roste víno. Přes pavučiny jsem ale téměř neviděl na cestu, tak jsem si velkými nůžkami prostřihával cestu. Manželka se na mě dívala z okna a myslela, že už jsem dočista zešílel, protože pavučiny na dálku nebyly vidět,“ líčí dnes už komickou scénu mlynář.
Poté, co povodně ustaly a voda opadla, ukázala se teprve její ničivá tvář. Elektroskanzen, který je dnes plný několika desítek cenných exponátů v té době ještě naštěstí nefungoval, přesto po povodni mlynář musel velké stroje rozebrat. Byly plné bahna, které po zaschnutí jako lepidlo ulpělo úplně na všem. Některé drobné předměty povodeň nepřečkaly, jiné se podařilo omýt a vysušit.
Také bydlení v historické mlýnici je po velké vodě v lecčem jiné. Majitelé museli vyměnit většinu podlah, v předsíni, kuchyni i dalších místnostech přízemí mají nyní preventivně keramické obklady téměř až ke stropu. Zajímavý je také osud ještě původního zateplení stropu v historických klenbách domu. Po třech týdnech od opadnutí vody začal tehdejší materiál hnít a plevy v něm klíčit. „Ten smrad byl vážně strašný. Ani pojišťovací agenti kvůli němu nechtěli místnosti podrobně zkoumat, nedalo se v nich být. Stejně hrozně dopadla i prkenná podlaha v prvním patře, celá se zkroutila,“ vypočítává následky škod mlynář.
Jako památku na hrozivé zážitky spojené s řáděním vodního živlu, má Petr Čech jednu část expozice ve svém Elektroskanzenu věnovanou právě záplavám. K vidění tu jsou kromě sto let starých obrázků i fotografie z posledních let. Nad pohovkou v mlýnici pak schraňuje další mementa. Malované obrazy a zarámované snímky, které mají jemu i všem příchozím připomenout, že voda umí být opravdu krutá.
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
