Píše se rok 2001 a předvánoční nákupy vedou kroky i do Knihkupectví pro knížku s fotografií Husova náměstí v dlaních na titulní straně.
Poštovní schránku otevírám častěji než dřív a také častěji než jindy zvoní telefon.
Né, já děkuji vám, také jste mi udělali radost, že se vám knížka líbila. Zjišťuji, že lidé mají Rakovník stejně rádi jako já, no ano, ale… Chtějí pokračování! Ne, ne, na to nemám, to se určitě nestane. Nemám peníze, nemám čas, mám dvě děti, dost starostí a dost dioptrií.


Nečekaný telefonát
Když tu najednou další telefonát a já poznávám hlas pana profesora Čadka! Jak dlouho jsem ním nemluvila! Kolik je to už od školy let? Opravdu hodně.
No, jistěže pokračování! Proto volám. Teď jste udělala náměstí, tak ještě ty ulice, jak jste měla v novinách… A stavte se někdy, popindáme…“
A ještě týž večer jsem rozkreslila tu starou Jungmanku, Nádražní třídu, Heroldovku skvící se novotou, nádherně zakřivenou Lubenskou a Svatojilskou, i tu do kopce jdoucí Poděbradovu.


Díky, pane profesore
Tak mně zavolal Čadek. No to je gól. Pane profesore, vy si mě pamatujete, no jistě, znáte dědu, maminu…
A já, to nazrzlý stvoření, který si neustále v hodině zapisuje vaše výroky, protože to se prostě jinak nedá… No a taky se, pane profesore, jinak nedá, než občas, víte, jen tak, pro jistotu, kouknout do tý klávesnice, já přece vím, že qwertzuiop, a ani asdf s jklů už nikdy nezapomenu, ale… A pan profesor nedbal žádného ale a uvěznil mi prsty v Consulu ořízlou krabicí od bot, jak v palečnici.
A pak taky ten zatrolenej těsňák, kterej by mě jinak hodně bavil, ale zaboha na ty titěrnosti na tabuli nedohlídnu. A pan profesor, jistě nepřehlédnuvší mými ukazováky tahané do šikma rohovky, byl opravdu natolik taktní, že mě na přečtení přepisu za celé čtyři roky nikdy nevyvolal. Díky, pane profesore. Ano. Pane. Vzpomínáte totiž, jak jste jednou vyprávěl něco o našich dalších vyučujících, o inženýru Bařtipánovi, paní profesorce Černovské… A já věděla, že vy mi za oslovení pane nevynadáte, jako jiní, jež tak rádi to souško, souhu…
Čadek zavolal. A zrovna mně.
Dyť já si vystřihuju ty vaše fejetony. Na jeden jsem obzvlášť pyšnej, jak tam píšete o mojí češtině, to jsem chodil mezi klukama a to jsem se teda natahoval.“ Tak Čadek děkuje mně. Zrovna mně a zrovna on. Idol všech generací holek, co kdy na ekonomku přišly. Po celá léta šarmantní, a co řekne, to sedne. Byl taky jediný, komu jsem od dob studií nezapomněla nikdy dát do schránky v domě čp. 261 v Nádražní ulici alespoň vánoční a novoroční přání.


Výročí
Třicátého ledna by náš pan profesor oslavil 83. narozeniny. Nikdy by mu nikdo jeho věk nehádal. Do posledních měsíců to byl mezi těma svýma „klukama“ pořád ten frajer Tonda.
Teď zase pár měsíců nevycházím, nedejchá mi to, stavte se, popindáme, jen tak..
Těšila jsem se. Ale osud, bohužel. Pane profesore, další knížka o Rakovníku je. Název zůstal, jak jsem vám říkala. A já bych vám ji tolik chtěla přinést k narozeninám.. A popindat, jen tak…

AUTOR: MONIKA POKORNÁ