Hugo Pavel dokázal pozdvihnout rybářskou vášeň tatínka a bratrů Oty a Jiřího povýšit na uměleckou disciplínu, ale teď si zoufá. Každoroční návštěva pražského Klubu Jonáš se blíží a on nemá nachytáno, v jeho případě naloveno.

„Těší se na rybí karbanátky a hamťavý drobty, taky sem na chatu jednou dorazilo sto lidí, a já nemám ani šupinu,“ běduje nestárnoucí Hugo a svádí to na vyšší moc: „Svatý Petr mi to zkrátka zatrh. Prý mám nachytáno,“ říká, a kdo by tohoto letošního pětaosmdesátníka neznal, snad by i uvěřil. Jenže šibalsky přimhouřené oči tohoto současného nekorunovaného krále „tichých bláznů“ na Berounce ho prozradí. Přesto je jasné, že nedávná operace levého kolena, pravé kyčle, a to má ještě pravé koleno ozdobené ortézou, mu pohyb „poněkud“ komplikuje a autem se všude zajet nedá.

V Hugově chatě se sedí báchorečně. Nasáváme po letech opět tu uklidňující atmosféru trofejních úlovků, fotografií, obrazů a knížek, vzpomínáme a zdá se, že zatímco čas za okny pádí jako nedaleká Berounka, tady se zastavil včetně jejího majitele. Stejný, jako bychom tu byli včera.

Otázka, co celé dny dělá, Huga rozveselí. „Jeden den kopu brambory, druhej ležím. Fakt se nenudím. Ve čtvrtek jedu s Gymnáziem Oty Pavla po Berounce, devatenáctého října beseduju v Lidicích a takových besed už mám za sebou stovku, já snad nebudu mít čas umřít,“ vypočítává a dává kolovat fotografie z letošního vejšlapu Krajem Oty Pavla. „A těch autobusů s turistama, novináři, rozhlas, kamarádi, známí jako teď vy, tady se dveře netrhnou,“ dodá. A na dokreslení svých slov za chvíli telefonicky navádí ohlášeného návštěvníka, jak se k němu dostane od železniční zastávky.

A co jíš? Další nepatřičný dotaz. Vždyť Hugo má v zásobě trvale menu nejméně na čtrnáct dní. Sám navaří, porce narovná do neciček a šup do mrazáku. „Dneska budou kuřecí křidýlka, fazolky a brambory,“ dělá chutě. A hned nabízí: „Nechcete cukety? Mám jich ve sklepě patnáct dvacet kilo. Víte, já je nemusím, pěstuju je kvůli těm nádhernejm květům. Fakt ne? Co vím, herec Sovák chtěl cukety každý den,“ láká, ale neuspěje. Spíš se děsíme, jak se ten čas najednou rozparádil i v chatě.

Tak ještě přípitek na zdraví a opět Hugovo trvalé téma: „Teď mi hlavně držte palce, abych něco chytil.“ Ale hned pro jistotu rozptyluje pochyby, že to letos vzdává a ryby mají vyhráno: „Jen se nějak dostat autem k vodě, abych si neutrh zástěrky, a za týden mám nachytáno.“

Slíbíme si, že skutečně zase někdy, brzy, nejpozději za rok, ale pak už musíme, i když Hugo uklidňuje, že u vlaku jsme za pět minut. Doprovodí ještě naši rakovnickou skupinku před chatu a zamává.

Autor: Ivo Mička