Když se objevila na televizní obrazovce, povětšinou to nevěstilo pro Rakovnicko nic dobrého. René Černý působil totiž řadu let jako mluvčí u rakovnické policie. Málokdo ale ví, že jeho celoživotní vášní je létání. Dnes vám přinášíme druhou část rozhovoru. První část vyšla v Rakovnickém deníku v pondělí a je rovněž na našem webu.

Jak velkou máte sbírku?
Mám plnou garáž. Některá starší letadla, která jen doma překáží a nejsou tak brána často na letiště, jsou nabízena k odprodeji. Když si je nikdo nekoupí, tak se odstrojí ze systémů a jdou na půdu. Jednou naši pravnuci, až budou předělávat barák, tak je tam možná objeví. Když vezmu ty, co mám letuschopné, tak je to Čmelák, americký Mustang, německý Messerschmitt, na vodu mám Canadair CL- 415. S tím létám z vody na jesenickém rybníku. Podzimní novinkou v mém letadlovém parku je letoun Avia Let C-11 (licenční výroba sovětského letounu JAK-11).

Jaký je ten jeho příběh?
To není do bojového programu. Je to stroj, který létal cvičně u armády. Pak byl předán do Aeroklubu. Od počátku šedesátých let až do roku 1977 na něm létala a na leteckých dnech vystupovala akrobatická skupina aeroklubu z Mladé Boleslavi. Dala těm letounům úžasná zbarvení, která se mi moc líbí. Jako malý kluk jsem se u babičky v Dobrovici u Mladé Boleslavi jako divák zúčastnil autokrosových závodů. V přestávkách se představovaly jednotlivé svazarmovské odbornosti: skákali parašutisté, byli tam kynologové. Vrcholem programu byl přílet akrobatické čtyřky na letounu 
C-11 (JAK-11) a velitelský letoun měl na břiše obrovský znak Škoda. Musím říci, že to na mě udělalo takový dojem, že od té doby byla všechna moje auta, vyjma jednoho, škodovky. Takže výroba tohoto nového modelu je můj návrat do dětství.

Nebyl problém ho sehnat?
Ve stavebnici k dispozici není. Tak se muselo stavět klasicky. No a to pak vyšlo dráž, než kdyby bylo ze stavebnice. Bylo už připravené k letu, když jsme ho s bráchou vážili, a zjistili jsme, že má 11 kg! Musel jsem shánět silnější motor, který by ho utáhl. Také jsem musel předělávat přistávací klapky, protože na první přistání stroj neubrzdily. Letadlo přistálo v obrovské rychlosti. Už sedělo, ale po zemi jelo strašně rychle. Tak rychle, že vjelo do vysoké trávy, která je za dráhou. Jak tráva chytila za vrtuli, tak udělalo takovou zvláštní piruetu. Ale naštěstí spadlo zpět na kola. Dnes už létá a je to nádhera, která se ani nedá popsat.

Zkušební lety jsou asi pěkně dramatické…
Zálet nového letadla je vždy metodou pokus - omyl. Moc se bojíme, vždyť ve strojích máme vloženy peníze a náš čas i spoustu práce. Když přijde úspěch, tak si s úlevou otřete pot z čela: je tu další stroj, který vám létá.

Máte přehled, kolik jste jich za svůj život vyrobil?
Budu si muset udělat statistiku. Když spočítám i malé maketky, které jsem dělal jako kluk, tak se určitě budu pomalu blížit ke stému modelu.

Je jasné, jak nejraději trávíte svůj volný čas…
Když je víkend a je hezky, tak hurá na letiště. A pěkně až do neděle. Postavíme si tam stany nebo karavany a tomu říkám krásně trávené dny. A jsme rádi za pár lidí, kteří se v Kolešovicích na nás přijdou podívat, kvitují naši činnost a říkají, že je radost se na to dívat, jak nám to létá. Tak to nás těší. Samozřejmě i ohlasy na veřejné akce, které jsme v Kolešovicích v minulosti pořádali. Protože dokud létají mírová letadla a můžeme si i my dospěláci hrát s modely, tak je vše v pořádku.

Řeknete nám ještě pár základních informací o sobě?
Letos budu slavit kulatiny – padesátku a bude k tomu i „malý soukromý letecký den" v Kolešovicích. Jsem Rakovničák každým coulem. Moje mamka říká, že mám na zadnici vypáleného raka. Tím chci říci, že jsem patriot, ale nejen pro Rakovník, ale pro celý náš rakovnický region. Díky své předchozí profesi jsem v rámci policejní služby prošel kdejaký kout Rakovnicka a potkal zde hodně lidí, se kterými se dodnes rád setkávám. Chodil jsem na Druhou základní školu v Rakovníku. Ve třídě jsme byli dobrý kolektiv. Vystudoval jsem dnešní Střední průmyslovou školu Emila Kolbena v Rakovníku a až do vojny jsem pracoval v TOSu. Tam byli také prima lidé. Jak spolužáci, tak i učitelé, se kterými se setkávám dodnes.

Vy a policie …
Odtud jsem po náhradní vojenské službě přešel na Policejní školu v Praze. Po škole jsem sloužil povinný rok v Praze a pak na Stochově. 17. listopad 1989 jsem měl ve Stochově službu, ale nic se nedělo. Jen jedna ztracená občanka. Nikdo z nás netušil, že se v Praze něco děje. Od 1. 8. 1990 jsem nastoupil do služby na Obvodní oddělení policie v Rakovníku. Od roku 2002 jsem zde působil jako tiskový mluvčí až do 30. 11. 2011. Tedy bez tří měsíců deset let. Jeden čas jsem také létal ve sportovním Aerokubu Rakovník, ale peníze mohou téci jen jedním směrem, tak jsem se rozhodl pro modelařinu.

Stíháte i další zájmy?
Samozřejmě vnoučátka. Od dcery Káti mám dvě vnoučata. Tříletého Matýska a dvouletou Sofinku. A musím říci, že se Matýsek už také zajímá o letadla. Ukáže prstíkem na oblohu a vysloví slovo „éro". Tak z toho mám samozřejmě radost. Zajímám se o historii letectví, ale i o historii jako takovou. Letos uplyne 700 let od narození Karla IV., se kterým, ač to nevypadá, mám hodně společného. Narodil jsem se přesně 650 let po něm. 
Také mám rád knihy a turistiku. Občas musím do přírody. Třeba na Manětínsko, na Střelu nebo na Křivoklátsko, na Berounku.

Jak se vám líbí ve školství?
Je zde prostor předávat zkušenosti mladé generaci. Učím právo a občanskou výchovu. Pracuji v Integrované střední škole v Jesenici, ale nejen jako pedagog, ale také jako vychovatel. Vypomáhám na internátu, kde vedu vojensko -historický kroužek. A musím říci, že mi naši žáci, a nejen mně, dělají radost. Občas si sice také zazlobí, ale jsem na ně důsledný, pokud to situace vyžaduje, takže si myslím, že mě respektují. Na druhou stranu myslím, že jim dokáži být i dobrým přítelem a rádcem. A co je potěšitelné – historie je opravdu zajímá a dokáží o ní dlouho debatovat. Tak mohu zcela upřímně prohlásit, že tato práce mne těší a naplňuje. A to je to nejdůležitější.