Informaci o možnosti zaletět si zacvičit za Velkou louži do Texasu na 22. slet amerického Sokola jsme dostali do rukou v té naší Věrné gardě patrně všichni. My si sice mezi sebou říkáme s úsměvem garda stará, ale co. Dokud se můžeme hejbat, je dobře.

Pozvání dorazilo do rakovnické sokolovny na podzim roku 2008, my pokývali hlavou, že jako jo, fajn, do Texasu, jasně, rozhodně poletíme, ale mě ta myšlenka vyletět poprvé v životě letadlem, vidět Ameriku, dokonce si zacvičit kdesi v dáli s potomky Čechů opravdově chytla a už nepustila. Tedy skoro 40 tisíc korun plus kapesné 550 USD, vidina přespávání ve stanu, který si budu muset koupit, trošinku mě to zrazovalo, ale opravdu jen trošku. A když mě na výpravu začala lákat Anička Charvátová ze Sokola Řevničov, bylo jasno, to už mě nemohlo zarazit nic. Vyplnila jsem přihlášku a čekala, co bude dál.

Nacvičujeme na Kmochovu „Spějme dál“

Nejprve nás svolali na dvoudenní soustředění všechny, zájemce z Čech i Moravy. Dozvěděli jsme se, co se bude cvičit, a taky jsme si hned skladbu „Spějme dál“ na hudbu Františka Kmocha zkusili.

Výhodou bylo, že jsme všichni, ženy i muži, mohli cvičit v úborech Věrné gardy, v nichž nás naposledy viděli diváci na Strahově při posledním českém sletě. Nejmladší byli čtyřicátníci, ale nechyběl ani třiaosmdesátník, ovšem nás mezi padesátkou a sedmdesátkou cvičilo nejvíc.

Sešli jsme se ještě třikrát, to už Češi zvlášť, Morava taky, a ještě jsme obdrželi cédéčko, abychom mohli prohánět skladbu taky pěkně doma. Zbylo nás sto dva a poslední soustředění před odletem jsme absolvovali ve Veselí na Moravě. Jo a přibyla ještě jedna skladba, tu že provedeme na sletě společně s americkým Sokolem. Byla v rytmu disko a nějaký zvláštní úbor nevyžadovala, stačilo koupit si modré nebo červené triko.

Peníze na cestu jsem měla, jen v hlavě se mi čím dál častěji prohánělo – jestli to zvládnu. Ale co, za zkoušku nic nedám. Dostali jsme seznam věcí, program, sem tam nějaká změna se sice ještě objevila, ale jinak to měl hlavní organizátor pan Ivo Štenbírek, ten s námi taky cvičil, dobře promyšlené a zmapované. Dopis od něho z 30. března začínal oslovením „Milánkové!“ a pokračoval: „Termín odletu do Států se nezadržitelně blíží a já Vám musím poslat další informace…“

Dozvídáme se, jak poletíme, a když někdo nebude cvičit, že si může koupit sletovou vstupenku za 12 dolarů, a když budeme v Arizoně kempovat u městečka Page, tak že je nad městem pěkná restaurace s výhledem na západ slunce a typický americký beafsteak, maso přes půl talíře a kopec hranolků a kopec přilohy, ten že je v bufetu k mání za 17 dolarů, a taky, že v Grand Canonu se dá sejít až k řece Colorado, ale musíme mít s sebou aspoň galon vody, prostě řada užitečných informací, na které patrně teprve dojde.

Cílem je Fort Worth

Letělo se 9. června 2009 na dvě skupiny. Dvacet sokolů s British Airways přes Londýn a nás 46 s Lufthansou a panem Štenbírkem směrem na Frankfurt nad Mohanem a odtud hned v deset dopoledne dál, až do Dallas Fort Worth v Texasu, kde jsme přistáli ve 14.30 místního času. Svůj první let jsem obdivuhodně zvládla, i s několika turbulencemi.

Před námi první část zájezdu – poznávací. To se necvičilo, jen jsme brázdili Ameriku a koukali a nasávali.

První jídlo a noc v kempu

Z letiště zamířil autobus nejprve do Rental Car Center, půjčovny pro objednaných šestnáct osobních aut. Naši čtveřici připadla pohodlná šestisedadlová Dodge a posádku tvořily tři ženy a jeden muž.

Ten by si byl možná taky někdy rád sedl k volantu, ale Radana Kaňková z Litoměřic, kdepak, ta nikoho k řízení nepustila, ani náhodou. Nakonec proč ne. Byla na podobné akci v Americe snad podeváté, věřila si a my jí taky. Ono nic jiného ani nezbývalo. Usadili jsme se, dozadu nandali věci a jeli za ubytováním do kempu Hickory Creek Park Campgroun, tedy postavit si stan. Poprvé, řeknu vám, docela zážitek. Sdílela jsem ho s Aničkou. Ještě jsme stihli nákup v nedalekém supermarketu Albertsons, a co jsme koupili, to jsme si snědli.

Pochopitelně žádné vyvařování, to se po celé dlouhé dny nekonalo. Pečivo, sýry, banány, rajčata a tak. Nebyl ani ohýnek a nad ním trojnožka s kotlíkem. Všechny kempy, a že jsme jich poznali,, byly perfektně a moderně vybavené, informační centra informující, úžasný pořádek.

Jako zásadní a zprvu neřešitelný problém se nám ukázala jen nepasující koncovka naší rychlovarné konvice do americké zásuvky. Radana si ale poradila snadno i s tímhle zádrhelem. Sáhla do baťohu, vytáhla redukci, nasadila a bylo. Nakonec ještě koupila konvici americkou a dnes ji má doma jako suvenýr.

Ale aby to z mého vyprávění nevypadalo, že jsme byli za české škudlily, na oběd a někdy i na večeři jsme se vždycky stavěli v nějaké restauraci při kempu a při cestě. Někde jsme pobyli dva tři dny, jinde jen noc.

Křížem krážem Amerikou

Večerka v deset, v 7.30 být nachystáni na přesun jinam. Takhle jsme za čtrnáct dní projeli Texas, Nové Mexiko, Arizonu, Utah, Nevadu a kousek Kalifornie. Bouřka nás zastihla sice jednou, zato stála za to.

Nakoukli jsme do národních parků, muzea zvířat, Velkého kaňonu, Údolí smrti v nevadské poušti, do nočního Las Vegas, svezli se po historické silnici 66 - spojnici mezi východem a západem, vstoupili do sopky Capulin Volcano.

Už vidím, že si představujete kolonu šestnácti aut s českými sokolíky, postrach amerických prérií a dálnic. Tak to nebylo, bratr Štenbírek měl i tohle organizačně senzačně zvládnuté. Po ranním brífinku dostalo každé auto mapu, navigaci a společně vyrazila vždy dvě, nejvýš čtyři auta, víc ne. Přitom všichni všechno viděli, nikdo nebyl o nic ošizen, ale všech šestnáct osádek se vždycky sešlo až na vyspání.

Ukázka pokynů z itineráře: 5. den, 13. června 2009, sobota
Spojovací etapa: Ráno odjezd na I-25 South, ve městě Albuquerque nájezd na I-40 West. Překračujeme hranici s Arizonou, na exitu 211 u obce Winona, před městem Flagstaff, sjedeme na US 89 North, přes obec Kameron až do Glen Canyon National Rec. Area. Ubytování v kempu Wahweap Campground, který se nachází na západním břehu jezera, viz plánek, který dostanete na Visitor Center u hráze. Koupání. Rezervace, platba v ČR, 9,50 USD/2 noci. Ujedeme 535 mil, tj. 856 km, celkem máme najeto 2599 km.

Takhle to tedy šlo po celých projetých 8200 kilometrů. Policajti nikde, ale jen jsi překročil třeba v národním parku o drobet rychlost, už tu byli. Korektní, nekompromisní. Benzin, jídlo a ubytování jsme si platili z kapesného. Vyměnila jsem si patnáct tisíc, tedy asi 660 dolarů, ale fakt nic moc. Jen benzin po rozpočítání na nás čtyři mě přišel na 250 dolarů. Nakonec se tedy zcestovalí až na půdu vracíme do Fort Worthu.

Moje rozvzpomínání patří české skupině, Moraváci měli sice stejný program, jen nějak posunutý, s těmi jsme se po celou seznamovací část nesetkali. Ani nejstarší sokolové s námi nestanovali. Brázdili Ameriku autobusem. Setkali se s krajany, měli různá společná a společenská setkání, američtí Češi si je dokonce přibrali do rodin a pečovali o ně.

A tak jsme se konečně 25. června všichni ve zdraví a bez ztráty kytičky vrátili a taky jsme se večer poprvé i my cestovatelé setkali ve starém pivovaru s čechoamerickými sokoly. Moc jsme si tedy nepopovídali, lámali češtinu všelijak, ale snažili se, přiznávám, že naše angličtina byla ještě mnohem horší.
Příští dny nás čekaly hlavně secvičné a vyvrcholení zájezdu, slet. Taky mi párkrát prolítlo hlavou, jestli jsem obě skladby za těch čtrnáct dní nezapomněla. Ale nezapomněla.

XXII. americký sokolský slet

V pátek jsme se po dlouhé době neprobudili ve stanu, ale v postýlce v motelu, část výpravy dokonce v hotelu. Po snídani ještě poslední výlet, dvoupatrovým vlakem zajíždíme do Dallasu. Navštěvujeme Kennedyho muzeum a místa, kde byl americký prezident zavražděn. A pak už nás pohltilo cvičení.

On ten americký sokolský slet v milionovém Fort Worthu probíhal už od úterka. Soutěžilo se v golfu, basketbalu, volejbalu, gymnastice a my vlastně nastoupili do rozjetého vlaku v jeho závěrečných dnech. Prostě páteční odpoledne jsme se seřadili a stali se součástí mohutného průvodu malých a velkých cvičenců a rodin s dětmi… Nechyběly alegorické vozy, prapory, muzika, přezpívali jsme snad všechny Kmochovy pochody a písničky a šlapali asi kilometr.

Po průvodu se přemisťujeme do ohromné sportovní haly na generálku, už v cvičebních krojích. Venku 38 stupňů ve stínu, zkoušky i vystoupení bychom ani my, ani diváci v původně zamýšlených venkovních prostorách stadionu nezvládli.

Nejprve jsme si přecvičili svoje Spějme dál, statně dál za sokolským praporem a pak ještě s Američany skladbu Uvolněte se (Let loose). Před námi předposlední texaská noc.

Na pokoji si prohlížím objemnou publikaci vydanou ke sletu. Kromě podrobného programu, množství fotografií, pozdravů a vzpomínek sokolů z celé Ameriky nechybí ani krátká historie českého Sokola. O založení Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fügnerem v roce 1862 v Praze a že sehrál - kromě tělovýchovné a kulturní - významnou roli v protihabsburské opozici a také v demokratizaci Československa.

Bohužel veškerý text až na nějaké to Nazdar! Sletu zdar! je v angličtině. Odvážíme si do Čech také červenou účastnickou kartu s následujícím textem: „Nechť silná těla vede silný duch, bratrstvím, pravdou spjat je k druhu druh!“

Nazdar! Slet – Texas For Worth – červen 2009

Sobotní dopoledne nás opět zastihlo v hale zdejšího Sokola při už opravdu posledním pilování prostných.

Odpoledne. Nápor na organizaci v hale i v zákulisí, kde se spolu s dalšími cvičenci na vystoupení chystáme také my, 102 Čechů a Moraváků. Na značky nastupujeme jako osmí a podle sílícího potlesku cítíme, že jsme se nenamáhali zbytečně. Nádherný pocit, prostorem haly zní čeština, zpěv. Ukápne i slzička. Kmoch s Tyršem a Fügnerem by měli jistě taky radost.

Kromě nás tu jsou ještě s lidovými tanci krojovaní Slováci a dětské gymnastky reprezentující Evropskou unii.

Finále připadlo na společnou skladbu s Američany. Modrá trička označují cvičence v pomalejším tempu, to mám na sobě já, červená patří mládí. Nejprve tančíme mezi svými, ale jak se tempo začne zrychlovat, proplétáme se a mísíme a končíme jako jedna velká čechoamerická roztancovaná a rozradostněná rodina. Opravdový vrchol.

Usnout se nedaří, pouštíme se s Aničkou raději do balení.

Neděle, čas odletu. Světová obec sokolská se právě schází k celodenní konferenci o dalším sokolském směřování, zatímco my se loučíme. V jedenáct vracíme vozy do půjčovny a za nějakou hodinku odjíždíme na letiště. V 16.20 zamíříme linkou LH 439 do Frankfurtu a domů.

Čas od času nahlédnu do alba, pohladím pamětní účastnickou medaili, a jako bych se zadívala do křišťálové koule nebo kouzelného zrcadla, vzpomínky se vracejí a všechno je tak živé. Ten fungující pořádek, obrovské hypermarkety, na zemi neuvidíš papír. Všechno na svém místě, jak má být.

A kdo si myslí, že jsem se nabažila, že už dám pokoj, tak ten se šeredně plete. Právě nacvičuji skladbu Kontrasty pro Lausaune. Švýcarští sokolové nás očekávají v roce 2011.

(Zážitky cvičenky Drahomíry Šindelářové se pokusil zachytit Ivo Mička)