Kdy jste se se slaměnými figurkami poprvé potkala a kdy je začala sama tvořit?

Za mlada jsem pletla. Pro svoji rodinu a pro známé. Bylo to ohromné množství výrobků. Dodnes mám schovány zápisky, co a komu jsem kdy upletla.
Když byly dcery malé, jezdívali jsme stanovat do nádherné krajiny k rybníku Bouberlák na Čistecku. No a tam měla nějaká paní šišku ze slámy pověšenu ve stanu. A holky na mě hned: „Mami, my bychom chtěly také takovou šišku… prosím…" Tehdy to asi celé začalo. Tehdy jsem začala plést ze slámy a docela sama. Plně jsem se tomu začala věnovat, až když jsem šla do důchodu, a to je jedenadvacet let.

Jsou moc pěkné…
Víte, já mám soustružnické oči a vidím každou chybu. Nedala bych do prodeje nic, co by se mi nelíbilo. Jsem sama na sebe přísná. Každý kousek, který prodávám, se mi musí líbit, pak může jít teprve mezi lidi.

Kde berete nápady?
Kdysi jsem si koupila knihu, abych se o slámě a výrobcích z ní něco dozvěděla. Nic jsem v ní ale nenašla, co by mě inspirovalo. Není problém něco udělat, ale vymyslet to, jak to bude vypadat.

Jak sháníte materiál?
To je teď horší. Mám už určitý věk, který mi už nedovolí chodit v horku na poli a sbírat klásky.
Tři roky jsem na nich nebyla, až v loňském roce jsem neodolala. To jsme se odstěhovali do Všetat.
Svítilo sluníčko a já viděla, jak se na Hoškovic poli suší sláma.

Jakou potřebujete?
Měl by to být kříženec pšenice a žita. Je lepší na malé věci. Je tvrdší a a slabší. Čím menší věc, tak se musí vzít slabší sláma. Malý ptáček z tlusté slámy by nebyl hezký. Šišky jsou zase pěknější z pšenice. Každý výrobek zkrátka chce to svoje.
Příprava materiálu k výrobě je asi náročná…
Když si jen spočítám, kolikrát mi klásek projde rukama, nežli z něho mohu něco udělat … to se ani ten čas nedá spočítat. Musím na pole, doma ustřihnout klásek, protože jakmile uschne, tak je těžký a stonek by se rozlámal. Pak přichází sušení a skládání do krabic. Pak je rozděluji podle toho, co z nich chci vyrábět. Musí být částečně rozděleny velikostně.
Podle oka mám šest druhů síly. Namočím je a pak z nich mohu začít dělat.

Váš sortiment je různorodý…
Mám vánoční a velikonoční věci, i věci, které potěší lidi ve všední dny.

Jak často na téhle slaměné kráse pracujete?
Víte, proč mají důchodci málo času? Protože jim všechno déle trvá. A já už to vidím i na sobě. Tady musím říci, že je mi můj manžel i děti velkou životní oporou. Tou mi byl i můj první manžel.

Jak vypadá váš den?
Jsem noční sůva, to se mi nejlépe pracuje. Ožiji v osm hodin večer. Ráno miluji postel. Ve tři hodiny chodím spát. Taky sedím u počítače. Mám na internetu přátele po celé republice. Hraji s nimi Prší. Tím si nejlépe odpočinu.

Dagmar Strnadová: Narodila se na Branově. Po základní škole v Křivoklátu začala pracovat v Permonu Roztoky a zůstala zde až do důchodu. První manžel, se kterým bydlela ve Všetatech, zemřel. Poté bydlela s druhým manželem v Roztokách. Po letech se spolu s ním vrátila do Všetat. Je vdaná, má dvě dcery, tři vnoučata a pravnouče.