Ještě před tím nám dovolte, abychom vám prostřednictvím rozhovoru Dalibora Blažka alespoň krátce představili.

Kdy jste zjistil, že vás baví malování a kdo měl na vaši životní cestu malíře největší vliv?
Životní cesta malíře, to zní hezky archaicky. Jako každé dítě jsem rád kreslil a učitelům se mé kreslení líbilo. Různé úspěchy a pochvaly mě u kreslení udržely. Ale nebyl jsem fanatik, který chtěl jen a jen kreslit, jen jsem si uvědomoval, že výtvarný cit je má silná stránka. Později jsem měl štěstí a různé okolnosti a náhody mě nasměrovaly tak, že teď můžu být „místním mazalem".

Jedna věc je studovat, a druhá se pak v oboru uplatnit. U výtvarníků to musí být o to horší…
Záleží na tom, co si pod tím uplatněním představíme. Výtvarníků je z tohoto pohledu několik typů. Pokud se bude chtít prosadit jako malíř a živit se jen tím, bude to mít těžké. Ale jsou výtvarné obory, o které je zájem. Třeba počítačoví grafici, restaurátoři a výtvarní učitelé jsou často srdcem výtvarní umělci, kteří se jen snaží uživit. Je jasné, že taková zaměstnání ubírají energii na volnou tvorbu. Tam pak přicházejí na řadu umělcovy ambice.

Jak vypadá váš běžný pracovní den, který můžete strávit v ateliéru? Stane se, že tu strávíte den a ani si nevšimnete, kolik času uběhlo?
Důležité je vědět, co budu dělat. Kdybych seděl před prázdným plátnem a teprve vymýšlel obraz, považoval bych to za chybu. Vymýšlet můžu i jinde a v ateliéru se snažím hlavně dělat. Ale vždycky to také nejde.

Co o vás vypovídá váš ateliér?
Ateliér je pro mě dílnou a stává se mi, že v zápalu práce tam udělám velký nepořádek. Co to o mě asi říká? Ale nikdy tam nenajdete tvrdnoucí štětce, to už bych se hodně styděl.

Kde berete inspiraci?
Všude kolem.

Vyučujete výtvarnou výchovu na rakovnickém gymnáziu a vedete rovněž tamní výtvarný kroužek. Jaké to je učit lásce k výtvarnému umění mladé lidi?
Hlavně jsem lektor v Rabasově galerii. Rád bych věřil tomu, že pochopili, že výtvarná řeč je všudypřítomná a je dobré ji umět číst. Hlavně se snažím jít příkladem, protože výtvarné umění dokáže významně obohatit život.

Během vernisáže zahraje kapela Jananas. Proč padla vaše volba na tuto kapelu?
Připadalo mi patřičné, když „místnímu mazalovi" zahraje na vernisáži známější nadregionální kapela. Jednou z vůdčích postav kapely je původem rakovnická herečka, zpěvačka a textařka Jana Ivanovič-Infeldová. Líbí se mi nadhled jejich hudby i textů a to by mohla být i spojnice s mým malováním. Taky se snažím o nadhled.

Některým výtvarníkům vadí návštěvy v ateliéru a všetečné otázky. Jak jste na tom vy?
Mně návštěvy ateliéru nevadí. Jen o nich musím vědět předem, abych mohl uklidit. Jeden čas ke mně chodilo dost návštěv. Nejen zákazníků a kamarádů, ale dokonce i školních skupin. Taky se v mém ateliéru natáčely dva studentské filmy, ale to už mi bylo proti srsti, protože se manipulovalo s nábytkem. Nedokážu si představit, že bych před návštěvou maloval. Návštěva je návštěva a práce je práce.

A jak vznikl nápad na tak provokativní název vaší nejnovější výstavy?
„Místní mazal" je provokací, ale taky trochu manifestem za lokální umění. Určité odpovědi nabídne katalog, který k výstavě vyjde.
Dodejme, že výstava v muzeu potrvá do 30. listopadu.