Hrdinou je devítiletý kluk Pravdomil, který si říká Bill. Kvůli lepšímu vzduchu se přestěhuje s rodiči z Prahy do Nového Strašecí. Nejprve je celý rozladěný. Ale pak se tu skamarádí s Bůčkem, Bednou a Madlou. S nimi zažívá obyčejná dětská dobrodružství bez mobilu a počítače.

Jaké vzpomínky máte na Nové Strašecí?
Prožil jsem ve Strašecí celé své dětství, takže jsem v něm zažil vše podstatné. Na každém rohu mohu vzpomínat, jakou lumpárnu jsem tam provedl, co se mi tam přihodilo. Jen je mi líto, že už tu dnes není kino, ve kterém jsem byl pečený vařený a ve kterém jsem si vypěstoval svou celoživotní vášeň pro film.

Jsou příběhy Billa i Vašimi příběhy?
Většinou ano. Téměř všechno, co Bill zažívá, má reálný základ v mém dětství. Jen jsou ty příhody dofabulované, protože reálný život často není tak zábavný, jak by kniha pro děti měla být.

Jak jste přišel na tak neobvyklé jméno, znal jste někoho ze svého okolí?
Když jsem začal Billa psát, říkal jsem si, že by měl být lehounce nejistý, že by měl mít nějaké malé traumátko, aby
s ním děti cítily. A co dětem nejčastěji vadí? Jejich jméno. Pak už to bylo lehké. Pravdomil byl syn jedné paní, která pravidelně chodívala do cukrárny, kam jsem si chodíval kupovat punčák. Madlafousek se jmenoval doktor na oddělení, kde kdysi ležela má neteř. Uznejte sami, že jmenovat se Pravdomil Madlafousek je docela peklo. Proto si Pravdomil říká Bill, aby tu „divokost“ svého jména alespoň částečně vyrovnal.

Měl jste také kamarády Madlu, Bednu a Bůčka?
Složení kamarádů Billa už realitě tolik neodpovídá, ale je pravda, že Bůček, Bedna a Madla jsou tak trochu mí spolužáci Tomáš Baloun, Milan Douša a Markéta Librcajtová s některými vlastnostmi Tamary Brychtové (smích).

Vracíte se do Strašecí?
Jednou dvakrát do roka. Pohříchu většinou jen na narozeniny své babičky a na dušičky, abych zapálil svíčku na hrobě. Měl bych se polepšit. Vždycky se ale se svou rodinou projdu po místech, ke kterým se mi vážou vzpomínky. Zajdu k domu, kde jsem bydlel, k radnici, kde kdysi bydlela babička, na Šibeniček, kde se skvěle sáňkovalo, ke kostelu, kde jsem si v páté třídě zapálil svou první a poslední cigaretu, při čemž mě vyhmátl můj učitel Karel Filip, dnešní starosta Strašecí, na což jsme nedávno se smíchem vzpomínali…

Co děláte nyní?
Žiji se svou rodinou v Praze a pracuji v PR agentuře. Je to zajímavá, byť časově dost náročná práce. Díky ní ale poznávám řadu lidí, což je výborná inspirace pro psaní.

Co Vás přitahuje na osudech hereckých osobností, když o nich hledáte méně známá fakta?
K obdivu k filmu a herectví mě přivedla babička, se kterou jsem chodíval do kina a pak jsme si o příběhu a hereckých výkonech povídali. Když jsem později nějaký čas u filmu pracoval, mé okouzlení tímhle světem se ještě prohloubilo. Miluji to vytváření fiktivních postav a světů, možnost skrze celuloid poznávat exotické země a lidi, které bych v životě asi nikdy nepotkal. A co víc – na hercích mě fascinuje, jak se díky učení nových rolí udržují ve vzácné duševní svěžesti. Setkání s Mistry, jako byl například Ilja Prachař, si v sobě ponesu do konce života. Tak moudrých a laskavých lidí, jako byl on, člověk v životě mnoho nepotká.

Četly Vaše dětské knihy děti ještě před tím, než jste je vydal?
Ano, četly. Bylo pro mě důležité vědět, jak mé texty přijmou, zda se jim budou líbit, zda se jim budou smát. Povedlo se. Jak Panáček ze sna, tak Dobrodružství Billa Madlafouska mají u dětí úspěch.

Knihy pro děti a herecké osudy jsou dosti vzdálená témata, jak jste se
k oběma dostal?
Když mi vyšla třetí herecká kniha, přišla za mnou nejstarší dcera a řekla mi: Tati, ty pořád píšeš pro cizí lidi, ale pro mě nic. To byl impulz pro napsání Panáčka ze sna. A už během psaní jsem si uvědomil, jak moc se mi v tom dětském světě líbí, a že bych pro děti psal rád dál.

Kdy Vás napadlo napsat první knihu?
Někdy ve čtvrté nebo páté třídě. Dokonce jsem ji napsal. Byl to jakýsi klon Kačera Donalda, Ostrova pokladů a Ostrova dr. Moreaua (smích). Nedávno jsem ten text našel a pobavilo mě, že jsem hlavního hrdinu – hrdinného kačera – pojmenoval Rút, protože jsem netušil, že je to ženské jméno. Spisovatelské začátky jsou prostě plné omylů a přešlapů…

Co jste měl ve škole ze slohu, psal jste už tenkrát rád?
Psát mě vždycky bavilo a ze slohů jsem míval pravidelně jedničky. Horší to bylo
s větnými rozbory. Víc mě zajímalo, jakou informaci a emoci v sobě ta která věta nese, než které slovo je podstatné jméno, které přídavné a co je sloveso.

Připravujete nějakou další knihu?
Dobrodružství Billa Madlafouska má úspěch, v jaký jsem sice doufal, ale který jsem nečekal, a protože proseb o pokračování od čtenářů přibývá, začínám přemýšlet nad tím, jakými průšvihy Billa a jeho kamarády ve druhém díle provedu. Ale ještě než začnu psát, rád bych vydal rukopis, který jsem nedávno dokončil, a který se jmenuje Pohádky ze života. Jsou to takové mikropříběhy, které se snaží čtenářům objevovat kouzlo všedního života. Myslím si totiž, že navzdory všemu negativnímu, co naši společnost sráží na morální a hodnotové dno, stojí za to bojovat humorem, optimismem a vírou v to dobré, co v lidech je.