Uskutečnilo se letos už po páté. Byla jsem tu několikrát, ale vždy pracovně, tedy jen na skok. Musím říci, že zdejší zvlněná krajina mi učarovala možná víc než kraj kolem Berounky.
Letos to tedy konečně vyšlo! Tedy až na tu dvacítku.

Novinka
Až před desátou jsme vyrazili do Kalivod. To abychom stihli v půl jedenácté autobus na rozhlednu Líský, která se tyčí už na Slánsku. Autobus byl zároveň bonusem pětiletého ročníku. Jak potvrdila starostka Milena Volfová:

„Chtěli jsme každému umožnit, aby se podíval na rozhlednu Líský, proto jsme objednali autobus, který odveze turisty tam a zpět do Kalivod se vydají po desetikilometrové trati."
Stejně jako my. Nasedli jsme do autobusu, abychom ušetřili hlavně čas. Manžel měl odpoledne svůj program s letadélky.

„Nacvaklý" autobus nás „vysypal" pod rozhlednou v obci Líský. Nezbytné hůlky měl skoro každý, i manžel, já ale ne.

„Pěkný dav, jít v takovém chumlu mě zrovna neláká," blesklo mi hlavou. Natáhli jsme krok. Já i můj muž. Ten měl zřejmě před očima ta svá letadla, tak aby to stihl. Za chvíli se chumel celkem roztrhal. Další nás čekal na rozhledně. Tam se totiž scházeli i nadšenci, co vyšlápli na dvacítku. Jenže žádná strkanice se nekonala. Postupně jsme se na rozhledně pěkně vystřídali.

Na rozhledně
Stoupám po drátěných schodech. Na svůj divný pocit z výšek nemám raději čas. Dívám se spíše před sebe. Pod sebe si netroufám. Až nahoře se nám otevře překrásný pohled na Milešovku i Říp. „Chtělo by to nějaké popisky," zauvažuje manžel. „Třeba ještě budou. Vysílač je celkem nový," odpovídám. Zatím se tedy turisté museli pocvičit ve znalosti zeměpisu. Své poznatky si navzájem předávali.

Za rozhlednou se dav roztrhal téměř úplně. Jít mezi poli zelené pšenice a dívat se do dáli bylo pro mne svátkem. Aby nás sluníčko moc nesežehlo, pole chvílemi vystřídal les. V téhle krajině jsem poprvé. I když, jako bych ji znala. Kopce a kopečky mi připomínaly začátek slovenských Javorníků.

Jan Ortman
Jde se dobře, zatím vše v pohodě. V lese před Srbčí vidím před sebou Jana Ortmana, specialistu na turistické trasy. Ten totiž každý rok trasy vybírá, prochází i s pomocníky značí. Pěkně si vyšlapuje se svou partou. Stále ho vidím před sebou, ale doženeme ho až v kostele v Srbči. Jsme zváni dál, abychom se na chvíli ochladili a oddechli si.

„Vy jdete taky, ani jsem vás neviděl," diví se Jan Ortman. „Zato my vás skoro celou cestu. Jdeme tedy jen desítku od rozhledny," odpovídám. Trasy jako obvykle vybíral on. „Minulý týden jsem nachodil snad sto padesát kilometrů. Ale mně to nevadí, já chodím rád. Trasy jsme měli označené už ve čtvrtek, jenže fáborky nám spláchla páteční bouřka. Kvůli ní jsme museli odklonit jednu trasu na silnici. Cestu v lese vyplavila voda," řekl při pochodu.

V Srbči se naše kroky rozdělily. Stejně jako řada ostatních znavených turistů zamířil na zasloužené občerstvení do kavárny Dobromysl. Přiznám se, že už se kilometry v nohou začaly ozývat a posezení pod slunečníkem mě lákalo.

„Pojď, jdeme dál, nebo to nestihneme, kafe si dáš doma," probral mě můj muž a vykročili jsme na konec vsi do kopce směrem do lesa. U posledního domu se divily dvě ženy: „Kam to všechno dneska chodí? Už jste několikátý." „Dneska je dálkový pochod Kalivodské hůlkování," odpovídám. „No teda, v tomhle vedru? To bych nikam nešla," rezolutně uzavřela debatu jedna z nich.

Podhorská idylka
Cestou lesem i poli už jdeme sami. Nohy mi nějak těžknou. Přicházíme zadem do Bdína. Před námi rozlehlé pastviny s kravami a pěkné hospodářství. Zkrátka hotová podhorská idyla. Nikdy jsem tu nebyla. Stačí kousek popojít a člověk se ocitne v jiném světě, i když pořád na Rakovnicku. Ty naše placky (myslím pole kolem Hořesedel a Kněževsi) mi už připadají nějaké nudné a nezachrání to už ani chmelnice.

Musíme se zastavit u ohrady s koňmi. V dálce jeden velký, druhý poník a třetí malinký. Není to pes? Ne, je to hříbě od poníka, zkrátka takové koňacko, jak by řekla moje babička. Koně zabrzdili i další turisty za námi.

Cíl
Konečně… Scházíme po silnici do Kalivod. Lesní cesta je vyplavená. Jsem ráda, že vidím pohostinství. Cesta nám trvala něco přes dvě hodiny. Jdeme se přihlásit do cíle, dostáváme placku na památku.
Usedáme před hospodou s příjemným pocitem i únavou v nohách. Svačina přes kopce nesená (po cestě nějak na ni nebyla chuť) ve mně mizí jako nic. „Radši už pojedeme, abych stihl to lítání," zvedne mě můj muž.

eště se s paní starostkou domlouvám, že pokud bychom vyhráli něco v tombole, určitě se ozve. Tombola je tu vždy pěkná, díky sponzorům. Jinak je s účastí spokojená. „I když byly akce v okolí, přišlo sto sedmdesát lidí a to je na Kalivody dost," dodala. Celkem ráda si sedám do auta. „Tak co, dáme příští rok tu dvacítku?" Zazní v autě otázka. „No uvidíme," myslím si já i můj muž, který uháněl k Rakovníku, aby stihl „ty letadla. "

Svobodovi
Hůlkování má už pěknou tradici. Účastní se ho celé rodiny s dětmi. Ani letos nevynechali Svobodovi z Kladna. Šlo jich skoro sedm a tři psi a to už asi po čtvrté. Malý Vojtíšek šel s maminkou dokonce ještě dřív, než se narodil. „Dalo by se říci, že jsme domácí, protože já odtud pocházím. Vždy jdeme krátkou trasu po okolí a pokaždé objevíme něco nového, co jsme ještě neznali," vysvětlila maminka.