Čím pro vás divadlo je?

Alena: V té chvíli, kdy k divadlu přičichneš, stane se pro tebe obrovským koněm a smyslem života. Alespoň u mě to tak zafungovalo.
Ludmila: Odpočinu si tady. Hodně zde přijdeme do styku s mladými lidmi, kteří doslova srší energií. Jsem ráda, že mám právě takového koníčka. Sice někdy nadávám, že musím na zkoušku, ale když už přijdu, rázem ze mne všechno spadne.
Obě: Divadlo a především jeviště je místo, kde vás opouštějí starosti.

Jaké byly vaše začátky v Divadelním souboru Tyl?

Alena (směje se): V roce 1974 začal Pepíček Gebhart dělat Výtečníky a sháněl do obsazení mladé lidi. Slíbila jsem mu, že přijdu, ale pak mě mamka musela z domova na zkoušku doslova vyhodit, protože jsem se styděla. Přišla jsem a bylo mi řečeno, že dnes zkouška nebude. Jak já tehdy šťastně utíkala pryč! Samozřejmě, že jsem pak první zkoušce neunikla, a když mě pak Zdeňka Karnoldů slyšela, jak na jevišti pípám, tak usoudila, že nebudu moc použitelná…

Ludmila: Já nejsem rakovnická. Přistěhovala jsem se až v roce 1972, ale divadlo jsme měla ráda, a tak jsem se přišla podívat na Loupežníky na Chlumu. Ale to, že někdy budu hrát sama divadlo, mě ani nenapadlo.
Alena: Já si přesně pamatuji, jak to s tebou bylo. Přišla jsi tehdy na maškarní bál v naprosto úžasném kostýmu „paničky". Na očích jsi měla „brýle"- silná dna od flašek a opravdu strašně ti to slušelo. Režisér Jirka Suk tě tehdy viděl a pronesl: To je tetička ze Saturnina! A když pak po letech začali s Adamem Doležalem dělat Saturnina, vyloženě pasovali tetičku na Lídu.
Ludmila: Několikrát mě museli přemlouvat, až jsem jim to v jedné slabé chvilce odkývala. Měla jsem ale z premiéry hroznou hrůzu a trému a tu mám dodnes.
Alena: To já mám, když hraji, také. Ale po pár minutách na jevišti tréma pomine.

Na které okamžiky svého života v souboru nikdy nezapomenete?

Ludmila: Já nejsem v souboru tak dlouho, ale viděla jsem za ta léta v Rakovníku mnoho představení a je mi líto, že některá z nich nebyla natočena na kameru: Vojnarka, Limonádový Joe, A jitra jsou zde tichá.
Alena: Ty nás vykoply do národní špičky. Začaly se dělat na popud Slávy Cóna, ale už v té době byl nemocný, tak se přizval ke spolupráci profesionální režisér Josef Kettner. S ním Slávek půl roku ještě na hře dělal, ale potom se mu o Silvestra udělalo špatně. Šel z Tyláku a upadl a do týdne zemřel. Na jeho počest jsme chtěli, aby se Jitra dodělala a pak to byl obrovský úspěch. Na to nikdy člověk nemůže zapomenout a také na lidi, co už ze souboru odešli, na lidi, které jsme milovali. Na Josefa Kettnera, Pepíčka Gebharta, na kronikáře Jarouška Chluma. Ten nás pravidelně šokoval na zájezdech. Přišel do restaurace, objednal si celý nanukový dort a zbodl ho na posezení. Vašek Karnold zase zpíval při oslavě premiéry árie z oper. Nedovedu si představit svoji cestu divadlem bez lidí, které jsem milovala. Byly to stromy, které jsem na své divadelní cestě potkala a na které nikdy nezapomenu. Ostatně myslím, že tady s námi stále jsou. Vím, že když stojím na jevišti a režíruji, tak tam nejsem sama. Jsou tam pořád…

Seznamte nás s programem oslav…

Alena: Dnes v premiéře promítáme film Rodina Davida Daenemarka, což je kluk, o kterém si myslím, že o něm ještě hodně uslyšíme. Ke spolupráci na filmu si vybral hlavně Tyláky. Fascinuje mě jeho osobitý a zajímavý přístup k práci. Napíše scénář, točí a režíruje sám. Jen mě zlobí, že nechce začít dělat divadlo.
Zítra se pochopitelně hraje úspěšný Saturnin. Je to jeho padesátá repríza. V sobotu ráno Ostrov pokladů, což je loutková inscenace.
Vstoupili jsme tak před časem do země nám neznámé, a zadařilo se, neboť jsme se s představením dostali až na přehlídku do Chrudimi. Loutky nám vyřezal a věnoval Libor Daenemark, což je také třeba zmínit.
Ludmila: V 16 hodin položíme kytice na rakovnickém hřbitově na hrob prvního spolkového kronikáře Rocha Lettla a pak jsme se shodli, že už budeme jen odpočívat a slavit u večerního představení Příliš hlučná samota Divadla Zdrhovadlo.
Alena: Viděla jsem ho na Jiráskově Hronově a je to moc pěkné. A přijde zahrát rakovnický Brass Band.

Jak se Tylákům vede po ekonomické stránce?

Obě: Málokterý spolek má takové výhody, jako máme my. Kdyby nám nešlo na ruku město a kulturní centrum, tak nebudeme moci vyvíjet takovou činnost. Také tím, že si vyděláváme divadelním barem a nikdo není za práci v něm honorován, si dost pomůžeme.
Alena: Máme vlastní příjmy a můžeme investovat do inscenací. Náklady na ně se totiž pohybují okolo 100 až 150 tisíc korun, a to hodně věcí obstaráme sami. Třeba kostýmy si děvčata často šijí sama. Předkům divadlo patřilo, nám nepatří, to bychom neutáhli, ale tak nějak cítíme, že zde máme domovské právo. Budova dýchá spolu s námi.

Zkoušíte něco nového?

Alena: Začali jsme dělat novu hru, nebudu ji jmenovat, protože jsem pověrčivá. Hraje tam mnoho mladých lidí. Jsou to šikovní hudebníci a je prima, že mají kam jít a jdou sem rádi. Asi jim tu nakažlivou lásku k divadlu předáváme. Myslím, že divadlo mladé lidi utváří a tady k tomu mají zelenou.

Ještě pár informací o souboru…

Alena: Má 58 členů, ale máme okolo sebe mnoho přátel divadla, a ti možná někdy makají více, nežli ti, co platí stovku ročně členského příspěvku.
Těch si moc vážím. Mezi takovou raritu patří třeba Leoš Janoušek, ten členem být nechce, ale dělá pro divadlo obrovské maximum.
Náš výbor má sedm členů: mě, Ludmilu, Vandu Hrdinovou, Věru Digmayerovou, Petra Čoliče, Jiřího Suka a Janu Dvořákovou.