Jednatřicetiletý archeolog a zeměměřič Jan Čibera již od studia na Střední průmyslové škole zeměměřičské v Praze toužil po cestování. Když poté studoval sociální a kulturní antropologii, zajímalo ho, jak žijí indiáni. Později, když studoval na univerzitě archeologii, chtěl zase probádat Kurdistán. I když mu na škole nevěřili, nakonec dosáhl svého snu.

„Po vystudování archeologii jsem si zažádal o vízum do Kanady a Nového Zélandu. Nakonec vyšel jako první Zéland, navíc je ještě dál než Kanada, tak jsem se pro něj rozhodl. Přečetl jsem si cestopisnou jedinou knížku o kapitánu Cookovi, ale hodně mi pomohl Erasmus v Anglii, kde jsem se naučil anglicky a hlavně poznal lidi z celého světa, které jsem pak po svých cestách potkával,“ přiblížil začátek svého putování Jan Čibera. Při cestě na Zéland se ještě zastavil na čtyři dny v Taiwanu. Zde se setkal se svým kamarádem z Erasmu, se kterým se vydal po památkách země, navštívil například památník Čankajška či nejpamátnější údolí země, kde kdysi obchodovali s lidským masem.

Krátce po příletu na Nový Zéland si našel práci. Nejprve dělal nivelace na domech, poté se živil jako zeměměřič. „Měl jsem fakt velké štěstí, za dva týdny jsem si našel práci snů v úžasné zemi. Našel jsem si i přítelkyni a chodili jsme po kopcích,“ vyprávěl nadšeně Čibera.

Po několika měsících se ovšem začal nudit, koupil si housle a začal hrát nejprve s orchestrem, pak i v kapele. Tou dobou již žil kočovným stylem života, přespával v autě a poznával nové lidi i práce. „Tehdy jsem s novými kamarády navštívil i velký festival hippies na druhém ostrově. Byla tam neskutečná svoboda, poznal jsem lidi z celého světa, zajamoval jsem si a byl to opravdu mejdan,“ vzpomíná. Po dalších festivalech si našel maurskou přítelkyni, se kterou procestoval polovinu jižního ostrova. Pak mu ovšem skončila víza, tak se rozhodl pro Austrálii.

A jelikož i kontinent klokanů je plný hippies festivalů, vydal se navštívit slavný Byron Bay. „Cestoval jsem tam asi 1500 kilometrů stopem. Zažil jsem opravdu zajímavé věci, přespával jsem většinou venku, při stopování jsem narazil na jednoho rastamana, který mě vzal na Bondi beach. Když jsem dorazil do Byron Bay, zažil jsem tam spoustu mejdanů na pláži, jamování, ale i obrovské ještěrky, hady a dost hrozivé zvuky, když jsem přespával v buši,“ usmívá se Čáp.

Další jeho zastávkou byl Kurdistán, kam se dostal díky inzerátu na archeologický výzkum. „Britské muzeum si nakonec vybralo mě. Vyfasoval jsem hodně drahý geodetický přístroj a počítač a pak jsem několik měsíců vyučoval Kurdy, jak pracovat s geodetickým vybavením při archeologickém výzkumu,“ přiblížil Honza Čibera.

Jeho další cesta byla na sever do Norska, kam se vydal opět za prací. „Norové jsou opravdu zvláštní. Vídáte je třeba půl roku a stejně s vámi neprohodí ani větu. Všude je cítit chladná atmosféra, spousta black metalových kapel, ale žádný hippiek,“ povšiml si rakovnický dobrodruh, který se podíval i do nejsevernějšího evropského souostroví – do Špicberk, kde celou svoji pouť a velmi poutavou, dvou a půl hodinovou besedu po východní polokouli zakončil.

Dalším jeho zahraničním pobytem by měla být opět Austrálie, kde jistě prožije opět mnoho zajímavých zážitků.