„Pocházím z vesnice Verušičky, nedaleko Karlových Varů. Do školy se chodilo do sousední vesnice Týniště. Stačilo sejít z kopce a projít kolem dvou rybníků, takže jsme museli vstát o trochu dříve, abychom to stihli," začal vyprávět Václav Zoubek.
Byla to prý nádhera, když vstoupil do třídy a viděl všechny vyučovací pomůcky, jako třeba tabuli se zvířaty, rostlinami, lidmi a vším možným, které tam byly ještě po Němcích.
„Dodnes si pamatuji model sluneční soustavy s petrolejkou jako sluncem, který se dal pákou roztočit, nebo pro mě obrovský objev, sbírka geologických vzorků, které jsme po čase byli schopni rozpoznat za zády jen po hmatu," popisoval malíř.
Do výuky jeho třída vplula, ani neví jak, vše bylo velice přirozené.
Ostatně výuka byla taková základní. Učili se prvně psát, což ovládal díky tátovi, který měl obchod.
„Jelikož u nás doma bylo normální se večer sejít a číst si z knihy, nebylo ani čtení žádným překvapením. Věděl jsem, do čeho jdu, také díky bratrovi, kterého jsem často pozoroval při psaní úkolu. Škola to byla velice přátelská, protože jsme se všichni znali z vesnice, včetně pana učitele, který u nás čekával na autobus," upozornil Zoubek a pokračoval: „Když se s námi nedalo ve třídě vydržet, pan učitel se zvedl a šel s námi na plácek za školu, kopat si s míčem. Pak jsme se vrátili do třídy a mohli pokračovat."
Jako pochvalu dostávali razítka, a když byl někdo hodně dobrý, pan učitel to razítko ještě sám vykoloroval.
„Učit musel být kumšt. Bylo nás tam sice patnáct nejvíce, ale bylo tam více národností a věkových skupin, a vyučovalo se velice individuálně. Vyučování se hodně změnilo, když jsem poté přestoupil do Rakovníka, kde to bylo velice organizované," zavzpomínal ještě malíř Václav Zoubek.

AUTOR: Pavel Konopásek