„To byly tři tyčky přes sebe, potažené papírem a okolo byl provázek. Ty létaly nejlépe. Draky jsme také malovali. Dělali jsme jim oči, vousy."Jak začalo foukat ze strnišť, kluci vyrazili i s draky. Museli si ale většinou postavit nové, protože ty z loňska většinou nevydržely. Jak ho postavit se učili mezi sebou. Některému to ukázal tatínek nebo starší sourozenec, takže se zkušenosti předávaly z generace na generaci. 

„Postavit správného draka nebylo nic těžkého, musel se jen dobře vyvážit a uvázat na tři body. Důležitý byl správně dlouhý a těžký ocas, uvázaný z mašlí novinového papíru, aby se drak netočil. Kolikrát drak vylétl tak vysoko, že jsme ho ani neviděli," popisoval František Polánek. Pouštět draky tenkrát nebyl problém, vítr foukal skoro všude. Dříve se pouštěli u lesíka, kde vede trať. Je tam kopec a krásně to tam foukalo.

Tradice pokračovala i později, kdy se tam pořádala obecní drakiáda. Teď je pozemek oplocený, proto se drakiáda přesunula na hřiště. Tady vítr účastníky trochu zlobil. Foukal jen chvílemi, takže když se drak konečně vznesl, náhle se uklidnil. Ale to vůbec účastníky neodradilo a s větší či menší námahou nakonec své draky do vzduchu alespoň chvíli dostali. Jen drak, jakého stavěl František Polánek, tu nevzlétl ani jeden. Proháněli se tu draci různých tvarů koupení v obchodě.