PRŠELO JAKO NIKDY

„Před tím tak pršelo, že tři dny nebylo vidět do vsi. Říkali jsme si, že to není normální, že se musí něco stát. V televizi hlásili stav bdělo-sti. Dávali jsme si na zahradu kolíky, podle stoupající vody. Šli jsme spát, manžel v noci vstával a vodu sledoval. V úterý ve dvě v noci byla voda na zahradě. Ve čtyři mě manžel budil:

„Dělej, máme vodu u baráku,“ vzpomínala Miluše Krausová. Tehdy už byl domek bez elektřiny. Trafostanice u řeky se musela vypnout, dokud se k ní někdo dostal. Mrazáky Krausovi převezli k rodičům. Nejnutnější věci přestěhovali na skříně, na půdu, do stodoly nebo sousedům. Ná-bytek zůstal uvnitř. Něco ani nešlo vystěhovat. Ještě dali dva pytle písku před dveře. Když zamykali vrátka, vše bylo pod vodou. Z lávky u silnice ji sledovali.

„Někde byla otevřená okna. Jak voda pulzovala, hrnečky na policích vypluly ven a pak zase dovnitř. Nakonec uplavaly a našly jsme je až u kovárny. Voda tekla proudem i skrze zeď,“ vyprávěla Miluše Krausová. Večer museli Krausovi pryč, protože byl uzavřen most.

PO POVODNI

Dům povodeň ustál. Zkáza se projevila po opadu vody. Obyvatelé nejprve z domu vyváželi plná kolečka bahna. „Vše uvnitř bylo zničené, jen nějaký porcelán jsme si nechali. Přežily to i hodiny na polici. Voda je jen zvedla a dokonce i šly. Hasiči celý dřevěný dům obestavěný ci-hlami vypláchli vodou. Cihly musely pryč. Zůstala dřevěná kostra, která vysychala. Objevily se historické prvky, na které se přišli podívat i památkáři. Po Silvestru začali Krausovi stavět, pomáhala celá rodina. Vše muselo být hotové do Velikonoc, aby mohli přijít na koledu koledníci z Roztok. Krausovi pracovali naplno i po práci a to nejnutnější opravdu stih-li. První dny při úklidu jedli jen párky. Lidé jim pomáha-li i tím, že poslali hrnec uva-řeného jídla nebo upečenou buchtu.

SČÍTÁNÍ ŠKOD

Škody ale museli z velké části zaplatit sami. Místo nového auta. Rok před povodněmi jim pojišťovna vypověděla dlouholetou smlouvu, protože dům stojí v záplavové zóně. Novou smlouvu odmítla pojišťovna uzavřít. „Ještě, že jsme dostali peníze od charitativ-ních organizací, od obce, od lidí i od státu. Pak jsme se dozvěděli, že pojišťovna neměla právo pojistku zrušit,“ zkonstatoval Vladimír Kraus.

Své dostala i zahrádka. Zmizely z ní téměř všechny ovocné stromy. Místo záhonů zůstaly díry. Přežila jen okrasná, tehdy rok stará vrba, protože byla jako proutek a ohnula se k zemi. Deset let tu nesměli Krausovi sázet plodiny k snědku. Stej-ně vše zplesnivělo a to se děje i nyní, proto teď mají zahrádku spíše okrasnou.

Bylo to tenkrát hrozné, ale nevystěhovala bych se odsud. Narodila jsem se tu. Třeba už velkou vodu nezažijeme. Tady je nejhezčí místo ve vsi,“ dodala Miluše Krausová.