Téměř detektivní pátrání čekalo mě a paní Jitku Herinkovou, dceru rakovnického malíře Jana Látala. Ale všechno pěkně popořádku.

V těchto dnech si můžete pořídit kalendář na rok 2012 s názvem „Rakovník v minulém století v díle Jana Látala“. Autor na obrazech, jejichž vyhledáním vydařený kalendář vznikl, zachytil nejen atmosféru různých částí města ve všech ročních obdobích, ale také herce rakovnického Tylova divadla. Jitce Herinkové se po usilovné snaze podařilo kalendář vydat a předala tak Rakovničanům další svědectví nejen toho, jak se kdysi v Rakovníku žilo, ale také toho, v jak půvabném městě naši předci pobývali. Pak ji ale napadlo přivést pomyslně kalendář k životu tím, že se pokusí najít a oslovit „dívku“ z titulní strany kalendáře. Tu zdobí portrét herečky Tylova divadla v kostýmu Carmen.

A právě tehdy přišla do redakce Rakovnického deníku s nápadem, zda bych se nechtěla pátrání zúčastnit. Měla informaci, že žena z kalendáře dokonce bydlí na Rakovnicku. „Mám jen pár ne příliš jistých indicií, ale snad se nám ji podaří najít. Byla bych moc šťastná,“ přesvědčovala mě Jitka Herinková v redakci a mně se nápad okamžitě zalíbil.

A tak jsme jednoho chladného srpnového rána společně usedly do auta a vyjely – směr Lužná.¨Právě tam někde by totiž měla dívka z titulní stránky bydlet. K dispozici byla například informace od spisovatele Ivo Mičky: „Ta černovlasá, štíhlá kráska, která kdysi v Tylově divadle zpívala Carmen, žije v Lužné. Ještě vloni jsem s ní na jednom z koncertů v Rakovníku hovořil. Za mlada se jmenovala Neumanová.“

Hledaly jsme nejprve Pražskou ulici a paní Neumanovou. Ochotná sousedka potvrdila, že zná paní Neumanovou, ale nejmenuje se Anna a ani věk by tedy neodpovídal. Ať zkusíme Lužnou – nádraží. Tam by mohla námi hledaná paní bydlet, ale poté, co se provdala, se jmenuje Šléglová. „No to by mohlo být. Právě takovou informaci mám také a jsem ráda, že se potvrdila,“ zajásala Jitka Herinková. Po delším hledání v Lužné nádraží a marném zvonění u několika dveří nakonec přeci jen nacházíme naši Carmen. Usměvavou, vlídnou a přátelskou. Když vyslechne, proč jsme za ní vlastně přijely, zve nás okamžitě dál.

Kolik vám tehdy bylo, když vás malíř Jan Látal maloval?

Dvacet let. Bylo to o přestávce a chtěl, abych pro obraz zaujala taneční postoj. Tak jsem vyhověla.

Jak jste se vlastně dostala k divadlu?

Zdeněk Tomáš. (pozn. redakce: sbormistr, dirigent, pedagog, zakladatel Rakovnické opery. Absolvent pražské konzervatoře obor zpěv a sbor-mistrovství. V letech 1939-1962 ředitel hudební školy v Rakovníku, vyučující zpěvu na místním gymnáziu. Tomáš měl velkou zásluhu na propagaci hudby, v Rakovníku nastudoval a řídil 451 operních představení s Rakovnickou operou.)
Na místním gymnáziu, kde jsem studovala, vyučoval hudení výchovu. Já k němu chodila na klavír a zpěv. To on mě přivedl k divadlu. Zpívala jsem v opeře a hrála v činohře.
To on mě vyzval, zda bych si nezahrála Carmen. Odpovídala jsem hlavní hrdince typově. Předtím jsem třeba už zpívala v Rusalce – hrála jsem jednu ze žínek.

Jak na Carmen vzpomínáte a kterou árii jste měla nejraději?

Carmen pro mě skončila docela smutně. V té době mi totiž zemřela maminka. To už jsme studovali další roli, ale já musela skončit. Prostě to pro velký smutek nešlo. Ale vzpomínky na samotná představení a zkoušení a vůbec mé účinkování v Rakovnické opeře mám krásné. Co si tak namátkou vzpomínám, hostovali jsme také v Chomutově, Žatci a ve Slaném. Byla i koncertní turné. Carmen byla mojí poslední rolí a nejraději mám Habanéru.

V souvislosti s Rakovnickou operou nelze nevzpomenout na Františka Ottu…

Spolumajitel továrny na mýdlo František Otta byl sám nadšený hudební amatér (houslista a tenorista) a opravdový mecenáš. Byl členem orchestru opery a dával souboru finanční dary a udělal mnoho i pro existenční zajištění mnoho jeho členů .

Rakovnická opera měla skvělé jméno…

Dvorním jevištním výtvarníkem se stal architekt Jiří Vopršál, který působil na předních českých scénách. Rakovničané měli možnost poznat řadu děl českého i světového operního repertoáru, slyšet i vynikající pražské sólisty. Hostoval zde například i sólista Národního divadla v Praze Beno Blachut. A já s ním zpívala v Carmen! On byl výborný tenorista. A zpívali jsme rovnou naostro! Předtím nebyla žádná zkouška! Pamatuji si, že ke mně přistoupil těsně před představením a řekl: „Hele, já jsem Beno a jsem dnes tvůj Don José…“ A víte že já neměla vůbec žádnou trému? Trémou jsem moc netrpěla. Jen se třeba stalo, byl to mžik, že jsem šla na scénu a ve chvíli, kdy jsem uslyšela hudbu, se mi mihlo hlavou: Ježíši! Co mám vlastně teď zpívat? To přijde takový moment, výpadek, ale jak zazní ta vaše melodie, tak to najednou naskočí samo a začnete zpívat…

Pak jste se z Rakovnicka odstěhovala?

Vdala jsem se. Můj muž byl lesník a my bydleli v severních Čechách. Moc se mi ale po zpěvu stýskalo. Můj muž na to moc nebyl. Ale udělala jsem pár koncertů v Chomutově. Zařídil to můj bratr, který byl členem tamního pěveckého sboru. Narodili se nám syn a dcera. Dcera bohužel letos zemřela. Mám dvě vnučky a vnuka. Těm jsem vždycky vše o svém mládí v Rakovníku a opeře vyprávěla. Poslouchali moc rádi a myslím, že z kalendáře budou mít stejnou radost, jako mám teď já. Stejně tak můj syn. Všem jim ho pořídím.

Při odchodu se s námi stále vitální Carmen srdečně loučí. Mně pevně tiskne ruku a paní Jitce vtiskne vřelý polibek na tvář. „Dostala jsem pusu od Carmen! No řekněte, komu se to povede?“ okomentovala vesele paní Jitka Herinková poslední momenty nevšedního srpnového setkání v Lužné.