Pomalu vcházím do sálu kulturního domu a rozhlížím se. Jsem mile překvapen a v duchu obdivuji nápaditost některých místních občanů, jak se „vyšvihnout“ na sportovní karneval. Ještě však u kasy dostávám pochvalu, alespoň tak soudím podle úsměvu dam, které mi prodávaly lístek. Hned jim oznamuji, že jen co se usadím a připravím svůj fotoaparát k akci, začnu zachytávat ty nejbáječnější chvilky.

Kapela ještě nehrála. Usazuji se, když tu najednou se ozve: „Atawa“. Ohlédnu se přes rameno a nestačím se divit. Samotní velcí náčelníci i se svým kmenem se odkudsi vraceli. Čekám, co se bude dít, jelikož bledých tváří je zde daleko větší počet. Jenže indiáni a jejich družky měli ten večer chuť na zcela něco jiného, než na skalpy bledých tváří.

Toho jsem maximálně využil a stejně jako kdysi Old Shaterhand i já musel pomalu získávat důvěru.

A povedlo se.

Po velkém rokování, kdy sám velký náčelník všech indiánů žijících v oblasti pavlíkovské prérie začal pokuřovat dýmku míru a vyfukoval kouř směrem vzhůru, jsem pochopil, že mi žádné nebezpečí nehrozí.

Po chvilce váhání jsem zkusil štěstí. Uchopil jsem fotoaparát do ruky a cvakal a cvakal jednu fotografii za druhou. Dokonce jsem si mohl náčelníky vyfotit i při jejich rokování. Někteří náčelníci byli z přístroje v mých rukou tak uneseni, že se dokonce váleli smíchy po podlaze.

Po chvilce ke mně přišla indiánka se slovy, že se chce také vidět na tom zázračném papíru, kterému mi bledé tváře říkáme noviny. Odpověděl jsem se vší hrdostí: „To Vám mohu odpřísáhnout.“ Když ostatní viděli, jak fotografuji indiánky, chtěli také. Dokonce jsem byl osloven velkým náčelníkem a jeho chotí, abych si s nimi dopřál ohnivou vodu. Ale protože jsem slabší konstituce, poprosil jsem náčelníka, že bych raději „zelenou“. Souhlasil.

Od té doby jsem byl v naprostém klidu a mohu být nadále. Když se totiž vydám do pavlíkovské prérie a jejích hor a údolí, nemusím mít strach, že mne budou chtít skalpovat…

Příště snad ještě potkám bájného Old Shaterhanda, přál bych si však také vidět Sama Hawkinse…