Pamatuji si ji jako přímou ženu, která se ráda smála. Naprosto nezapomenutelné byly dva letní putovní tábory směřované do jižních Čech. Tam jsme se my žáci křivoklátské školy vydali spolu s ní a jejím manželem Ctiradem, který nás dokázal úžasným způsobem přivést k lásce k historii. A tak jsme já i moje sestra Soňa měly tu čest pátrat po stopách husitů a Josefa Švejka.

Nejprve se ve zkratce čtenářům Rakovnického deníku představte…

Studovala jsem Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol v Teplicích, po dvou letech nás přeložili do Litoměřic, kde jsem odmaturovala. Byli jsme poslední ročník, pak byl tento typ střední školy zrušen. Dálkově jsem vystudovala Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor ruský jazyk – dějepis, po roce 1989 ještě tamtéž německý jazyk. Dost pozdě jsem se vdala a narodila se nám mentálně postižená dcera.

Vaše dcera je zřejmě váš celoživotní závazek. V péči o ní vám jistě hodně pomáhá rakovnický Ráček…

Psát o naší handicapované dceři, to by bylo na román. A i v tomto případě, jako otec, můj muž byl skvělý. V době, kdy byla Šárka malá, to bylo nesmírně těžké, nebyla zařízení typu Ráček, kde mají naše děti úžasné pečovatelky – kamarádky, rodiny si často nevěděly rady, my aspoň jsme měli pedagogické vzdělání. A bez pomoci Ráčku bych to asi hlavně po manželově smrti nebyla zvládala.

Jsou dnešní žáci hodně jiní, nežli byla moje generace?

Jako učitelka jsem začala pracovat po absolvování tehdy posledního ročníku Pedagogické školy pro vzdělání učitelů národních škol v 18 letech, při zaměstnání si doplnila vzdělání a ve školství jsem zůstala dlouhých 45 let. Pravda je, že když je člověk mladý, je bezstarostnější, lehkomyslnější, nelpí tolik na pravidlech a předpisech, možná je i hravější a lépe se dokáže s dětmi domluvit, takže i ty uličníky lépe zvládá. Učila jsem především jazyky a hudební výchovu, a i to u dětí rozhoduje. Učit češtinu, matematiku a jazyky je určitě jednodušší, než tu hudebku, nebo třeba výtvarku. A učitel je taky ohrožený druh, kterému hrozí syndrom vyhoření.

Které vlastnosti máte u lidí ráda a které přímo nesnášíte?

Opravdovost a čestné jednání jsou pro mě důležité, nesnáším záludnost.

Váš manžel Ctirad Huml byl skvělým pedagogem, na kterého se prostě nezapomíná…

Právě můj muž mě přivedl k mimoškolní činnosti, i když i já sama už jako žákyně recitovala, zpívala, hrála ve školní kapele. No a to samé jsem pak dělala i se svým oddílem Satyr. A to, jak na něj jeho bývalí žáci vzpomínali, jsem mu mohla jen tiše závidět. I když se jich za ty roky taky pár našlo, kteří později i mou práci ocenili. On vše, co dělal, dělal s plným nasazením, a to prostě ty děti poznají.

Vaším velkým koněm je historie…

I k té historii mě vlastně přivedl můj muž. Regionální historii znal moc dobře, a z ní vlastně i při výuce vycházel. Já jsem dějepis moc neučila, spíš jsem četla historické romány, aspoň jako knihovnice obecní knihovny dokážu lidem poradit a hodí se mi to i jako občasné průvodkyni na hradě Křivoklát.

Nemáte v paměti nějakou méně známou událost z historie hradu Křivoklát?

Spíš je vše notoricky známé. Příběh alchymisty Kellyho, krásné Filipiny Welserové a vězně – biskupa jednoty bratrské Jana Augusty, nebo manželky Karla IV. Blanky z Valois a slavičích stezek pod hradem.
Ale je hodně knih, ve kterých se další příběhy z Křivoklátska dočtete.