Co se vlastně stalo?

Prý mi praskla oční sítnice v obou očích a bylo mi řečeno, že to nelze operovat. Jsem dnes vděčná, že vidím alespoň nepatrně.

A právě tento handicap vás přivedl před lety do pobočky Svazu nevidomých a slabozrakých v Rakovníku …
Ano. Nejprve jako řadovou členku. Později mě oslovil pan Synák, zda bych po něm nepřevzala předsednictví, a já na to kývla.

Vraťme se ale na úplný začátek.
Narodila jsem se v Chomutově. Celá naše rodina se ale přestěhovala kvůli mým zdravotním problémům nejprve do Žatce a posléze do Kounova tady na Rakovnicko. Po základní škole jsem chtěla studovat tělovýchovu. Jenže mě nevzali. Pravděpodobně proto, že rodiče nebyli členy komunistické strany. Takže jsem rovnou ze základky nastoupila do práce. Nejdříve do závodu Rakona a v osmnácti jsem dostala místo u dráhy. A u dráhy jsem vydržela skoro celý svůj pracovní život, dokud mi to zdravotní stav dovolil. Vdala jsem se do Rakovníka a do práce jsem to měla jen přes koleje.

Jak na ty časy vzpomínáte? Byly to desítky let…
Vážně se mi tahle práce moc líbila. Byli jsme parta lidí, kteří se k sobě chovali moc pěkně. Jezdívali jsme na Dny železničářů do Plzně. No krásné časy.

Měla jste mimo jiné na starosti i údržbu…
Ušla jsem po trati pěšky nespočítatelné množství kilometrů. Chodili jsme ve dvojici a kontrolovali funkčnost zařízení na světelných přejezdech, stav baterek. Myla se návěstidla, světla. Když jsme na trati našli něco, co tam nepatřilo a bylo v našich silách to odstranit, tak jsme to dali s kolegou pryč.

Neměli jste strach, že vás srazí vlak?
Ne. Vždy jsme nahlásili, kterým směrem jdeme, takže kolegové věděli, že jsme na trati a pochopitelně jsme věděli, kdy a kde který vlak jede. Všude ve stanicích nás vítali rádi. Udělali nám kafe třeba v Pšovlkách nebo Čisté a Jesenici, bylo to fajn.
A také jsem jezdila všem jedenácti, co nás bylo, služebně pro výplatu vlakem do Plzně. Jen tak s taškou. A nikdy se mi nic nestalo a mě ani nenapadlo, že bych se měla něčeho bát. Doba byla tak nějak bezpečnější.

Také máte ten dojem, že dnes nějak přibylo sebevražd skokem pod vlak?
Ano. V době, kdy jsem pracovala u dráhy, takové množství podobných sebevražd určitě nepamatuji. Chápu, že se člověk může psychicky zhroutit z toho, že nemá peníze, práci, rodinné zázemí. Z pocitu beznaděje pak volí raději smrt. Ale vždy by měl mít na paměti, že ze všeho lze nalézt východisko a důstojné řešení. Vždy je mi líto také těch strojvůdců, kteří se toho všeho stanou nedobrovolnou součástí.

A co říkáte na nehody na přejezdech?
Vadí mi, že hází vinu na nádražáky. Věřím totiž, že mají vše v pořádku. To jen lidé jsou dnes nějak méně pozorní, vystresovaní a věčně někam pospíchají. Vždyť stačí jen chvilku počkat…

Máte i další zdravotní problémy, ale přesto, jak už jsem naznačila na začátku našeho rozhovoru, dál statečně bojujete s osudem a ještě pomáháte druhým…
Mám v srdci zavedeny stenty. Zvýšil se mi tlak a přišla cukrovka, zlobí mě kyčle a křečové žíly. Ale člověk se musí snažit, jak se dá. Velkou oporou je mi manžel. Moc mi pomáhají ale i ostatní členové mojí rodiny.
Každý z našich členů má řadu problémů a naše organizace je tu od toho, abychom se jim v jejich starostech snažili ulehčit a případně jim pomohli. Někdy stačí, že si mají kde popovídat, jindy dobrá rada.
Právě proto svolávám každé druhé pondělí v měsíci schůze. Aby naši členové dostali prostor k tomu, říci, co je těší a trápí. Říkáme jim třeba i to, na jaké dávky mají nárok. Snažíme se prostě o osvětu.
Tady musím říci, že jsem moc vděčná, že nám rakovnická radnice nechává k tomuto účelu místnost zadarmo. Nic podobného bychom si nemohli dovolit platit, když nemáme žádné příjmy. Co neseženeme od sponzorů, to nemáme.
Nejvíce utratíme za každoroční rekondiční pobyt na Jesenicku.
Také kupujeme nadílku dětem ze školky, když k nám přijdou okolo Mikuláše na besídku. To vybereme peníze mezi sebou. Když má někdo narozeniny, tak si dáme kafíčko s dortíkem.