Dobrovolní hasiči obce Jesenice mají ve svých řadách okolo dvacítky dospělých a v kroužku si vychovávají desítku dětí. Do jejich působnosti patří nejen obec Jesenice jako taková, ale i přilehlé obce pod Jesenici spadající. Není však výjimkou, že ve spolupráci s dalšími hasičskými jednotkami vyjíždějí dál. Třeba byli v Pavlíkově, Hořesedlích a naposledy v Řevničově.
Nicméně, hasiči v Jesenici mají za sebou kus bohaté historie.
„V roce 2000 jsme oslavili 130. výročí založení hasičů v obci, takže letos jsme tu už 138 rok. U příležitosti tohoto výročí jsme udělali oslavy a založili i netradiční závody,“ řekl nám velitel jednotky Jan Karban.
A závody to jsou vskutku netradiční. Pořádají se každý rok v červnu a osmičlenná družstva provádí požární útok s historickou, ručně pumpovanou stříkačkou. Ta je přes sto let stará, a aby byl závod regulérní, všechna družstva používají jednu. To proto, že staré stříkačky mají různé průměry pístů a tedy i různý proud vody.“
„Je to spíše pro srandu, pro zábavu, než skutečný souboj s ohněm. Ale musím říci, že pumpovat dvě minuty naplno, dá pěkně zabrat. Nebo bojovat s větrem. Pak člověk ocení, když rakovničtí profíci bojují s větrem, proudem vody jen s obtížemi trefují cíl, ale nevzdají to a dokončí závod bez šance na výhru. Také musíme obdivovat práci našich pradědečků, kteří tyto stařičké stříkačky pře stovkou let vymysleli a postavili, a fungují dodnes. Dovoluji si tvrdit, že dnešní technika za sto let už bude jen staticky v muzeích,“ svěřil se Jan Karban.
A dobře ví, o čem mluví. Vždyť dvě cisterny Liaz v jejich garáži jsou starší, než většina jesenických hasičů.

“Jsou to trambusy z roku 1979 a 1980. Fungují, to ano, ale potřebují okolo sebe hodně práce. Rádi bychom získali nějaké novější auto, nejraději Tatru. Už proto, že Liazka má menší nádrž a Tatra o poznání větší. Kolem Jesenice je hodně lesů a množství vody je hodně důležité, stejně jako lepší průjezdnost Tatry terénem. Bohužel, nové auto dnes stojí šest milionů, to obec nemá, vzít si úvěr je nesmysl, a tak zkoušíme každoročně žádat o alespoň novější auto. Nějak se na nás nedostává,“ vysvětlil Jan Karban.
O poznání lépe jsou na tom jeseničtí hasiči s drobnou technikou. „Něco koupila obec, něco jsme získali z Kladna a něco jsme si koupili. Ale i tak je to hlavně o penězích, vždyť třeba boty stojí pět a půl tisíce, rukavice patnáct set. A to není ta nejdražší výbava. Z Rakovníka jsme před třemi lety dostali dýchací přístroje Saturn, a tak můžeme zasahovat i v zakouřeném prostředí. I proto jsme byli zařazeni do pohotovosti JPO2, kterou teď držíme,“ doplnil ještě velitel jesenické jednotky.
Být hasičem, to je hodně práce a málo muziky. Musí se to dělat na úkor jiných věcí. To v Jesenici dobře ví, a tak, i když mají kroužek dětí, netrpí přílišným optimismem.
„Kroužek vede Pavel John a dělá to dobře. Má okolo deseti dětí, s nimi cvičí, jezdí na soutěže – teď už se připravují na dubnovou soutěž ve Zbečně. Zatím je to baví. Byli bychom rádi, kdyby u hasičů vydržely, ale víme, že jakmile přijdou na střední školu a zjistí, že hasičina je o práci a čase, ztrácí zájem. Uvidíme, kolik z dnešního potěru zůstane i jako dospělý,“ řekl Jan Karban.
Hasičina, to je opravdu hodně práce. Ta v Jesenici také nekončí. Za poslední tři roky postavili novou garáž právě pro své historické skvosty, rekonstruovali objekt, kde sídlí, a opravili podlahy v garážích. A další je teprve čeká.