Jak jste se dostali k hledání pokladů?
Luboš: My jsme byli na poli vybírat brambory a najednou ségra našla stříbrnou minci. A když jsem zjistil, co všechno se dá na poli najít, začal jsem detektařit. Jsou to zhruba tři roky. Rodiče mi pak koupili k vánocům první detektor a začal jsem hledat.
Lukáš: Já jsem se k tomu dostal díky kolegovy z práce. Nosil do práce časopisy o hledání s detektorem, stále o tom mluvil a pak mi na den půjčil detektor. Hned pár dní potom jsem si jel koupit vlastní. Od té doby hledám už asi osm let.

Jaké byly začátky? Jak jste věděli, kde máte hledat?
Lukáš: To se chodilo na blind. Tenkrát to byla spíš taková honba za válkou. Věděl jsem, že na daném místě se pohybovali vojáci z Ruska nebo z Německa. Ale ve výsledku jsme zjistili, že je tam hodně odpadu, tak jsem přešel spíše na políčka a hledání mincí.
Luboš: Člověk musí chodit. Není to tak, že někam přijde a přinese poklad. Začínal jsem také na válce.

Jaký byl tvůj první nález?
Luboš: Hledal jsem v lese a objevil jsem tam starou skládku, zavezenou díru s odpadem. Tak jsem se tam pohrabal a našel jsem německá helmu.
Lukáš: Já ho našel ještě s tím půjčeným detektorem. Byl jsem v Rakovníku na cvičáku a našel jsem hliníkový desetník z roku asi 1940. Byl jsem z toho nadšený, teď už to není takové a mám větší cíle. (smích). Se svým prvním detektorem jsem hned při prvním hledání našel stříbrňák - Karel VI. z roku 1716, to bylo na Křivoklátsku.

Pokaždé něco najdeš?
Lukáš: Ano. Pokaždé se vrátím, alespoň s nějakým šrotem, jak my říkáme. Bez měďáků nebo knoflíků se nevracím nikdy.
Luboš: Pak ještě krabičky od prezervativů Golden.(smích) Jsou hliníkové a jsou snad všude.

A jak víš, že to co detektor označí, není jen bordel?
Luboš: To pak záleží na trpělivosti. Jestli na tom místě zůstaneš a budeš se prohrabovat šrotem.
Lukáš: Je to o tom mít detektor naposluchaný a pak podle tónu můžeš rozpoznat ty hezčí cíle. Třeba v těch lágrech, na těch válečných místech, je toho šrotu opravdu hodně. A už několikrát jsem si řekl, že budu mít trpělivost a prokopu se tím, ale nikdy jsem to déle, než hodinu nevydržel.

Na jaký nález jste nejvíce pyšní?
Luboš: Asi ty stříbrňáky. Ale největší radost mi udělalo, když jsem našel německý odznak za zranění. Ten mě potěšil.
Lukáš: Pod dohledem rakovnických archeologů jsem našel keltskou zlatou minci a keltskou stříbrnou minci. Za to jsem nejvíc rád.

Ty hledáš pod dohledem archeologů?
Lukáš: Ano, spolupracuji s Rakovnickým muzeem a tak občas chodím s Kateřinou Blažkovou na různý záchranné průzkumy. Takže pod jejich dohledem hledám na lokalitách Rakovnicka.

Jak si se k tomu dostal?
Lukáš: Přes bývalého parťáka. Byli jsme spolu v lese, našel jsem bronzové kopí a on mi říkal, že to patří do muzea, tak jsem ho odevzdal. Na to jsem se seznámil se Zdeňkem Šámalem a intenzita spolupráce s Rakovnickým muzeem vzrostla.

Kolik kusů už jsi pro muzeum našel?
Lukáš: To se nedá spočítat. Takových těch menších zlomků, úlomků artefaktů byly stovky. Pěkných kusů, jako kopí, nože, dýčky nebo keltské mince bylo méně, ale nevím přesně tolik. Vše je vystavené ve stálé expozici v rakovnickém muzeu.

Dostal jsi nálezné?
Lukáš: Ne, zatím jsem nenašel nic tak velkého, aby jej bylo třeba požadovat. Ve všech případech jsem jen podepsal darovací smlouvu s muzeem. U mě jde spíš o ten dobrý pocit.

Co vás motivuje k hledání?
Luboš: Chci toho víc a víc a hlavně najít hezké věci.
Lukáš: Člověk nikdy neví, co najde. Je to závislost větší, než třeba na hracích automatech (smích).  

Jaká je vaše výbava?
Luboš: Tak určitě pití, dobrá nálada a záložní baterky.
Lukáš: Výstroj, dobré boty, lopata, dohledávačka a samozřejmě detektor. A někdy i repelent. A něco na odpad, který najdeme.

Na jak dlouho nejméně chodíte?
Luboš: Záleží, kde je ta lokalita.
Lukáš: Já teda nikdy nechodím méně, než na tři hodiny, to je pro mě minimální míra uspokojení, ale když je dobrá lokalita není problém vydržet i osm a více.

A jezdíte i mimo Rakovnicko?
Lukáš: S kamarádem jezdíme občas s obytnou dodávkou k Českému Krumlovu. Pak večer pečeme buřty a popijíme pivko. Je to i o tom relaxu.

Proč k Českému Krumlovu?
Luboš: V Jižních Čechách bylo nejvíce vojáků. Když Němci utíkali, před ruským vojskem, zbavovali se tam veškeré výzbroje a odznaků.
Lukáš: A je tam hezky mám to tam moc rád.

Láká vás hledat v zahraničí?
Lukáš: Ani ne, nevím, jaké jsou tam pravidla a ve spoustě zemí je to zakázané, jako třeba na Slovensku.
Luboš: Mě to také nijak zvlášť neláká.

Jaký byl tvůj nejhorší zážitek při hledání?
Luboš: Když jsem hledal v noci a spadl jsem do tůně a pak když mě prohnalo divoké prase. To bylo dost nepříjemné. Ala to, když jsem šel celý mokrý a od bahna potom domů, bylo určitě horší.
Lukáš: Špatný pocit jsem měl, když jsme hledali na silvestra s kamarádem v lese u Rakovníka. Šli jsme podle navigace v telefonu, začalo se už stmívat a telefon se vybil. Tak jsme měli strach, abychom nestrávila silvestra v lese.

Našli jste při hledání nějakou munici?
Lukáš: My jsme našli u Pšovlk v lese, dva dny před vánocemi, tři ruský granáty F1. Volali jsme pyrotechniky, dva odnesli hned a třetí tam zůstal na zneškodnění. Ale protože byla tma, tak to nešlo hned, ale policie ho musela v lese hlídat až do rána.

Není to nebezpečné, kopat do země, když je možný, že tam bude třeba granát?
Lukáš: Já si to nemyslím. Když se v tom člověk nějak nehrabe a třeba na těch válečných místech nekope jako blázen, nemělo by se nic stát.
Luboš: Navíc je to všechno staré, zvlhlé a ve většině případů nefunkční. Ale i když je munice nefunkční, musíme se k ní chovat tak, jako by byla.

Máte nějaký sen, co byste chtěli najít?
Luboš: Tak mně by stačil Darovací prsten (pozn. red.: Prsten cti, který dával Heinrich Himmler členům SS, je jednou z nejcennějších sběratelských relikvií) anebo malý valoun zlata.
Lukáš: I kdybych našel pytel zlaťáků, tak bych ho musel odevzdat (smích). Ne, chtěl bych najít nějaký hezký bronzový depot, který bych mohl předat do muzea. A nějakou zavařovací sklenici plnou odznaků a mincí tzv. Sudeťáček.