Směje se a vypráví: „Nezapomenutelný je pro mě zážitek ze září téhož roku. Seděl jsme tehdy na chatě, kterou máme na Křivoklátsku, a poslouchal jsem tehdy zakázanou rozhlasovou stanici. Nevím, která konkrétně to byla, zda Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa, ale to není podstatné. Šla okolo sousedka z chaty, „soudružka", a ptala se, co to poslouchám? Já jí to řekl a dodal jsem, že už je to neúnosné, co se tady děje. A ona odvětila: To víš, to už tady bude navěky, to se nezmění! No a za dva měsíce bylo všechno jinak. Ještě dnes se musím smát, když si na tohle setkání vzpomenu."

Listopadové události přivítal stejně jako mnoho jeho přátel s velkým nadšením. „Běhal jsem na setkání třeba v Domě osvěty, na náměstí a fotil, fotil… Zpočátku byly problémy, protože se lidé obávali, zda nejsem nějak propojen s policií. Kolikrát se i zlobili, že je fotím. Pak ale snad pochopili, že to fotím jen pro sebe," popisoval Jaroslav Krejčí.

Radost z konce totalitní vlády měl i z toho důvodu, že jeho bratr Karel kdysi emigroval do Německa. „Mohli jsme ho sice jet dvakrát do roka navštívit, s tím problém nebyl, ale nejdříve jsme vždy museli absolvovat nepříjemné pohovory. Náš výjezd museli komunisté nejprve schválit. Dostalo se nám poučení, jak se za hranicemi máme chovat, a když jsme přijeli, tak jsme zase museli hlásit, s kým jsme se tam setkali," zavzpomínal Jaroslav Krejčí s tím, že mnohem horší bylo, že lidé, kteří emigrovali, se sem často i desítky let nemohli přijet ani podívat.

„Jednou takhle brácha, když jsem byl za ním v Mnichově na návštěvě, povídá: „Pojď, půjdeme do jedné zdejší hospody, kde se scházejí emigranti. A vezmi kytaru. Ve chvíli, kdy jsem začal hrát české písničky třeba od Karla Hašlera, tak tam začali všichni ti emigranti slzet," popisoval nezapomenutelnou vzpomínku Jaroslav Krejčí. Ovšem po příjezdu zpátky do tehdejší Československé republiky ho čekala studená sprcha: „Byl jsem zavolán na pohovor a upozorněn, že bych už příště taky nemusel nikam vyjet. Už věděli, že jsem hrál na kytaru českým emigrantům," popsal Krejčí.

Mezi zajímavé fotoreportáže, které z té doby uchovává, patří i stěhování sochy Klementa Gottwalda, která stála u parčíku v ulici Na Sekyře. „Mám fotku z doby, kdy sochař Miroslav Pangrác na ni udělal návrh. Mám fotku, když tam ještě stála jen její papírová maketa. Další záběr je z jejího odhalení. Plná ulice lidí. Museli snad kvůli tomu i uzavřít provoz na té ulici. A poslední fotka je z roku 1990, kdy sochu odstraňují jeřábem a někam odvážejí," smál se Krejčí.