Ta vášeň ho spojovala rovněž s rybářem a básníkem Hugo Pavlem, bratrem spisovatele Oty Pavla. S Vaškem jsme se potkali v branovském Luhu. Bylo to smutné, nostalgické setkání. U Berounky jsme se totiž potkali kvůli rozptylu nedávno zemřelého Hugo Pavla.

Co pro tebe Hugo znamenal?
Třicetileté přátelství, kterým mi svým způsobem nahradil mého dědu. Vzpomenu si na něho vždy když budu na rybách. Myslím, že letos už nechytím skoro žádné ryby, všechny za ním odešly do rybářského ráje. Zlatí úhoři už tam tiše a pomalu plují. Teprve až se Hugo rybaření tam nahoře trochu nabaží, tak možná nějakou rybu pošle sem dolů, a já mu za to poděkuji.

Jaká je ta tvoje poslední vzpomínka na něho?
Bylo to v červnu loňského roku. Přesně deset hodin ráno, kdy Hugo přijel na branovský přívoz. Sluníčko svítilo od Branova a my si sedli před přívoz. Do Hugovi tváře se opíraly sluneční paprsky a bylo vidět jak si je užíval. Dali jsme si dobré jídlo – kuřecí čínu se spoustou hub, kterou připravila moje manželka Eva. Pak jsme si počkali až se sluníčko přenese na Berounku a nahodili pruty.

Prý tehdy chytil na přívoze svoji poslední rybu…
Chytali jsme do půl deváté večer. Při tom jsme rožnili a povídali. Hugovi se tehdy povedlo chytit přes půl metru velkého kapra. A den zakončil čtyřcentimetrovým karasem.
Pak se do Luhu vrátil ještě v červenci s Jakubem Vágnerem. Usedl pod akát a zavzpomínal. Domlouvali jsme se na září, že uděláme další rybářskou výpravu. No pak už mi nebral telefon a já se dozvěděl, že je od konce září v nemocnici.

Jaké to bylo chytat s Hugem ryby?

Hugo byl čilý, vytrvalý rybář. Budil se ve čtyři hodiny ráno a chytal i dlouho do noci. Já chytám raději v noci, takže mi ranní vstávání dělalo problém. Říkal, že se rybařině musí člověk učit celý život. Nejde nahazovat stále stejným stylem. Podmínky pro chytání ryb se prý stále mění, ryby se mění, voda se mění… Chce to umět pozorovat přírodu kolem sebe, stále se učit a mít zkrátka rybařinu v krvi.

Hovořili jste jistě také o tvém dědovi…
Třeba mi popisoval, co ve filmech a knihách byla pravda a co ne.

Můžeš dát příklad?
Třeba to, jak pes Holan, když bylo třeba, ulovil srnce. On ho ve skutečnosti tehdy neulovil.
To bylo z jiného vyprávění. Když se prý děda vsadil s mlynářem a snad s Rozvědčíkem, že před četníky přepraví srnce. Měl ho tehdy snad přepravovat v kočárku.
Také Hugo tady pod akátem řekl, že ve filmu Zlatí úhoři jde s provazem přehradit Berounku malý Otík, ale ve skutečnosti, že to byl tehdy jeho úkol. Že Berounku přehrazoval Hugo.

Před rokem jsi dostal od Huga krásný dárek…
Prut vyráběný firmou Shakespeare. Historie toho prutu je taková. Když tehdy začali dealeři této firmy pruty prodávat, tak Ota Pavel sehnal tři. Jeden pro sebe a dva pro své bratry Jirku a Huga.
Dnes mám jeden z nich já, prut po Otovi má Jakub Vágner a prut po Jirkovi má Terezka Pavlová. Někdy bychom se rádi všichni tři setkali a s těmi pruty vyfotili.

V ten okamžik se k nám jako zázrakem blíží Tereza Pavlová. A já se jí ptám:

Máte prut jako památeční předmět nebo s ním chytáte ryby?
Aktuálně jako památku, ale rybařím odmala. K tomu mě přivedl taťka. Už se těšíme, až opět vyrazíme spolu na ryby.

Jaký je váš nejlepší úlovek?
Ohromný kapr. Tehdy jsme s tátou soutěžili na Želivce, kde jsme měli chalupu. On nechytil nic a já dva kapry.

A váš vztah k Berounce?
Je to nádherná řeka a ráda se sem vracím. Mám tady vždy hrozně zvláštní pocit s ohledem na rodinné příběhy, které se zde odehrávaly, na Otu, Huga… K tomu jsme také rádi jezdili na chalupu. Vždy nás pohostil pochoutkami z ryb, poseděli jsme… Bude nám všem, přátelům i rodině chybět…