Indiáni si totiž své území chrání. Bizony střílejí jen pro svoji obživu. Zato kovbojové, ti střílejí bez rozmyslu! Jak tedy zařídit, aby se obě strany smířily, území se uchránilo a válečná sekyra byla na konci tábora slavnostně zakopána?

To je právě úkol pro všechny táborníky. A k tomu ještě budou na konci tábora hledat poklad.
„Celotáborovou hru Poklad na Krtském jezeře jsme připravili tak trochu v duchu ochrany přírody a soužití s ní. Děti mají za úkol pomoci Indiánům i kovbojům, aby se život mezi nimi srovnal, aby přestali zbytečně zabíjet zvířata a zabírat půdu," vysvětlovala programová vedoucí Petra Pospíchalová. Při tom jim také pomáhají krátké hrané scénky mezi Indiány a kovboji. Do nich se děti zapojují a pomáhají řešit daný problém. V pondělí, při úvodní se vykopala válečná sekyra.

Táborové hry
Vymyslet a připravit celotáborovou hru dá pořádnou práci. Už na táboře padají návrhy a přemýšlí se, co se bude hrát příští rok. „Je to zkrátka od tábora do tábora. i když se přiznám, že kostým jsem došívala snad několik hodin před táborem. Ale jde hlavně o nápad," řekla s úsměvem programová vedoucí Petra.

Tady se zrodil nejprve nápad zahrát si na mafii třicátých let, ale když vedoucí zjistili, že ji děti moc neznají, upustili od ní a vsadili na dobře známé Indiány a kovboje. Plno nápadů je také na internetu, ale ne všechny se dají využít na klasickém táboře u Zbořeného mlýna. Na některé je rozpočet až deset tisíc!

Podle programové vedoucí hry na táboře jsou nepostradatelné. Musí tu zkrátka být. Děti potřebují zabavit, protože samy si moc hrát neumějí. To, že je hry baví, dokazuje i fakt, že už při příjezdu, jen vystoupí z autobusu, už se ptají: „Bude se hrát Blokáda, Motýli nebo Pašeráci?

Staří známí
Většina dětí se sem totiž ráda vrací, takže se tu scházejí samí staří známí. Hodně dětí tu také vyrostlo, až se z nich stali táboroví vedoucí. Letos ale přibyla řada malých táborníků. To je dobře, protože malí se nejlépe zapojují do her a prožívají je.
„Snad patnáct let už sem posílají své děti zaměstnanci litoměřické nemocnice. Nejprve si prodělali špatnou táborovou zkušenost, pak objevili náš tábor a jsou spokojení," zkonstatovala Petra Pospíchalová.

Při rozhodování, kam svého potomka poslat na tábor, dají rodiče nejvíce na doporučení známých nebo na známosti s vedoucími a podobně. Byly tu také děti z Německa nebo z Ameriky. Stejně jako před lety tady vznikají dopisová přátelství.

„Nejlepší vizitkou tábora je, když děti při odjezdu brečí. Máme tady kolikrát hotové slzavé údolí," dodala programová vedoucí Petra.

V pondělí se na táboře jeho obyvatelé ještě tak trochu rozkoukávali. Po úvodní scénce Indiánů a kovbojů hráli Láďa, Lukáš a Johanes stolní tenis. Láďa jezdí na tábor od první třídy. Nejprve ho přemluvila sestřenice, aby se doma nenudil. „Líbí se mi tady, jezdím sem, abych se doma nenudil. Pokaždé tu zažijeme něco nového. Většinou ale jedu na první turnus. Teď jsem to změnil kvůli dovolené, takže jsem si našel zase nové kamarády."

Podruhé sem přijel Lukáš: „Loni se mi tady líbilo, tak jsem si to zopakoval." „Líbí se mi tu, program je super. I spaní ve stanech je dobré," prohlásil Johanes.

K večeři táborníci v jídelně slupli kapustový karbanátek s bramborem. Venku se zrovna rozpršelo, ale to náladu nikomu nezkazilo. Místo plánované hry pod širým nebem, zůstali v jídelně. U jednoho stolu se mastil Černý Petr vedle „jela" další hra s velkým počtem hráčů.

„Přineseme kytary a zazpíváme si, plánovala vedoucí Petra. jak už to tak na táborech bývá, na každém turnusu se sejde několik dobrých kytaristů.