Patří tenhle způsob pálení mezi starou techniku?Ano, pálení v papírové peci je stará technika. Existuje jich několik. Já jsem vyzkoušela jen tuhle. Našla jsem si ji v historických pramenech.

Proč byla keramika z pilinové pece černá?
Při vypalování se do ní natáhl olej, kouř a piliny. Při dalším vypalování v elektrické peci by se tmavé efekty vypálily a výrobek by byl zase světlý. Tahle keramika je už ale hotová a je propustná.

Jak se vlastně keramika vypaluje v papírové peci?
Základem pece je dřevěná konstrukce, která se polepuje novinami namočenými ve šlikru - keramické kaši o hustotě jogurtu. Vrstva novin by měla být tři až pět centimetrů silná, ale to se nikdy přesně neodhadne. Dovnitř se mohou dát výrobky po přežahu, naglazované, dotvořené jinými oxidy kovů, například železem, mědí. Proloží se to dřevem nebo i dřevěným uhlím. Zapálí se zespoda. V okamžiku, kdy shoří dřevěná konstrukce, tak žár výrobků by měl rozpálit vnitřek na potřebnou teplotu. Ani u jedné z pecí nelze regulovat teplotu. Záleží na povětrnostních podmínkách, na síle pece i venkovní teplotě, takže výsledek je vždy překvapením.

Takže takhle běžně nepálíš?
Musí na to být místo a také parta nadšenců, takže se to povede tak jednou za rok.

S jakou hlínou děláš?
Keramických hlín je několik. Já většinou používám ostřené. Neostřené jsou většinou vhodné na točení. Neostřené neobsahují žádný šamot (malé částice) nebo jen nepatrné množství. Já mám raději ostřené, protože lépe drží tvar.

Obdivuji tvoji trpělivost při práci s dětmi.
Jsem původně vychovatelka, takže se mi to teď docela hodí. A v dílně to jinak nejde, tam trpělivost musí být.

Kolikrát se může keramika vypálit?
Několikrát. Když je tam nějaká chyba, může se opravit a pak zase vypálit.

Existují ještě nějaké jiné techniky než ty, co jsme si tady vyzkoušeli?
Těch způsobů je moc. Ráda bych si ještě nějaké vyzkoušela. Objevila jsem jednu švédskou keramičku, která pálí keramiku na místě. Dělá obrovské rozměry. Postaví objekt ze syrové hlíny na místě. Vyplní ho dřevem, nepálenými cihlami. Obalí ho bílou plachtou, co se používá k výplni pecí. Udělá se topeniště určitou vzdálenost od objektu. To se postupně přibližuje, aby se sušil a vyhříval. To trvá několik dní. Ve finále se zatopí pod objektem. Chytne v něm dřevo. Rozpálí se nepálené cihly a zevnitř se to vypálí. Ke konci se sundá vrchní plachta, celé to vzplane, vypálí se to a zůstane na místě. Moc mě to láká.
Je napínavé, když se něco vypaluje, jak to dopadne?
To určitě. Pokaždé je to překvapení.

Už se stalo, že se ti něco nepovedlo a rozbilo se to?
Před lety si manželé objednali strom do obývacího pokoje metr sedmdesát vysoký. Stalo se, že se mu rozpadla koruna. Pracovali jsme na tom tři čtvrtě roku, protože jsme to dělali natřikrát. Neměli jsme žádné zkušenosti. Než jsme přišli jak na to, pokazili jsme to. Naštěstí manželé byli trpěliví. Nám se to napodruhé povedlo. Strom sice vypadal na konci jinak, než na začátku, ale i v obýváku vypadal moc pěkně.

Jak ses dostala ke keramice?
Před jedenácti lety. V Učitelských novinách jsem si ještě jako vychovatelka našla rekvalifikační kurz pro učitele a vychovatele v keramickém atelieru Květy Vondráčkové v Praze. Tam mě Květa přemluvila k tříletému studiu Umělecký keramik. Ve škole jsem zůstala ještě půl roku jako lektor a pak jsem si udělala dílnu doma.

Kde čerpáš inspiraci?
Vždy říkám lidem, že se musí dívat kolem sebe. Je spousta věcí z různých materiálů, které jdou udělat z hlíny. Inspirace je kdekoliv. Nemám ráda kopírování. Že bych se projela po Praze a nakoukla do obchodů s keramikou, není můj styl.

Pracuješ společně se svou dcerou Veronikou Nitrovou Fialovou?
Společně neděláme. Ona pracuje ve Valeu, takže je to komplikovanější. Ale máme to rozdělené. Já modeluji, ona točí. Máme dva hrnčířské kruhy. Ona má na starosti točíře, já modeláře.

Zkoušela jsi někdy točit?
V rámci kurzu i na učilišti. Tam to bylo podmínkou, ale nemám k tomu takový vztah jako k modelování.