V sokolovně jste tedy trávila čas už od útlých let. Kdo vás ke cvičení přivedl?
Můj otec, František Hercik, byl také v Sokole více než doma. To zřejmě díky jeho otci, mému dědovi Ladislavu Hercikovi, který byl spoluzakladatel Sokola. Vedl sokolské tábory v Děčích. Říkali mu táta Hercik. Věnoval se mládeži, hlavně chlapcům.

Děti dnes mají méně pohybu, jsou méně zdatné, jak jste tenkrát cvičili vy?
Hodně jsme cvičili na nářadí, i když já ke gymnastice zrovna sklony nemám. Dnes se pomalu bojíme nářadí vytáhnout. Dnes mají děti, tedy ne všechny, spíše pohodlný styl života.

Vzpomínáte na někoho, kdo vás vedl?
Nezapomenu na cvičitele Václava Ibla z Řevničova. Naučil nás veškeré názvosloví pořadových cvičení a určité „fígle" při gymnastických cvicích. Například u roznožky přes kozu. Tam se musí každý pohyb rozfázovat tak, aby byl pěkný, zdatný a s pěkným dopadem. Dále jsme cvičili na kladině. Nesmím zapomenout na cviky na stole. To už dnes nikdo nevidí. Ještě před dvaceti lety jsme tu stůl měli v nářaďovně. Musím ale přiznat, že nářadí dnes je dokonalejší, i fyziologicky propracovanější. Dříve bylo vše moc „natvrdo". Václav Ibl nás také dovedl k tomu, abychom jely na tábor a tam si udělaly cvičitelský kurz jako pomahatelky. Tenkrát jsme ještě nemohly vést samostatnou jednotku.

Prý jste také „přičichla" ke krasobruslení?
Suché tréninky v tělocvičně rakovnického gymnázia jsme měli pod vedením Slávky Kutálkové. Bruslili jsme za sokolovnou na hokejovém hřišti. Byli sem pozváni i Romanovci. Připravily jsme si každá skladbičku na hudbu, kterou jsme předváděly odpoledne. Večer patřil Romanovcům. My holky měly oči navrch hlavy. Dnes alespoň poznám, co krasobruslaři skáčou.

Oslovil vás ještě nějaký sport?
Také jsem závodně plavala. Ale to byla velká dřina. V té době se všechna sporty, ať už letní nebo zimní, přizpůsobovaly počasí. Plavali jsme, když už byla na koupališti teplá voda. Jeden čas jsme jezdili do Berouna. U pedagogické školy byl malý krásný tréninkový bazén. Ještě před tím jsme plavali v berounských lázních. Ale to byl „kachňák!" Spíše rehabilitační bazének s hnědou vodou. Sešli jsme se parta asi pěti šesti dětí na Tyršově koupališti. Učil nás můj otec. Když už jsme dosahovali nějakých výsledků, stál nad námi se stopkami. Vozil nás i na závody. Bylo to tak v padesátých letech na základní škole.

Kam jste postoupila dál?
Studovala jsem na pedagogické škole v Berouně. Učila nás výborná tělocvikářka. Zvládali jsme všechny možné sporty, nejen prostná, ale i cvičení na nářadí, plavání, bruslení. Pak jsem se zamilovala, rychle vdala a rychle přišly děti. Tak jak to tenkrát chodilo.

Ale na sport jste nezanevřela?
Jakmile děti byly schopné stát na nohou, zamířili jsme sem do sokolovny. Bylo to na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. To přišla vlna znovuobnovení Sokola. Se starším dítětem jsem cvičila. Mladší lezlo po čtyřech. Oddíl rodičů s dětmi a předškolních dětí vedla Linda Torová. Dělali jsme s ní různé skladbičky. Pak Sokol zanikl. Dál jsem sem chodila cvičit s paní učitelkou Olgou Benešovou. Byla rovněž perfektní. Když hodinu vede kantor, který je připravený, má vše srovnané, hodina je bezvadná.

Pokračovala jste, i když byl Sokol v padesátých letech zrušen?
Když se vše přehouplo, tak jak doba šla, do sjednocené tělovýchovy, dělala jsem okresní vedoucí všech spartakiád pro mladší žactvo. V jednom roce, ještě před rokem osmdesát, jsem měla na starosti dvacet dva celků po dvaceti dětech.

Dalo se to zvládnout?
Bylo to trochu náročnější, ale člověk to dělal rád. Ve spartakiádním roce jsem byla vděčná za to, že vždy byly navýšené hodiny tělesné výchovy ve školách nejméně o hodinu. Možná, že na to někdo koukal skrz prsty. Ale děti se hýbaly. Pracovaly nejen fyzicky, ale musely u toho také myslel. Musely zvládnout různé choreografické přesuny.

Skladby tenkrát byly dosti promyšlené…
Skladby od nepaměti mají určitou strukturu. To není jen o tom, že budu mávat pravou a levou rukou.Všechny skladby posuzuje komise, která rozhodne: „Ano, ale tyhle cviky jsou málo náročné. Ve skladbě muselo být předvedeno všechno s určitou náročností a ještě to musí mít nějakou strukturu. A musí ladit s muzikou, být pěkná na pohled a obsahovat podstatu sportovní zátěže.

Cvičila jste někdy spartakiádu?
Pouze jednou jedinkrát, když jsem studovala na pedagogické škole v Berouně.

Pak už jste byla jen vedoucí?
Ano, ale ono se nedá říci „jen". Skladbu jsem musela umět, jezdila jsem na nácviky. Někteří učitelé ke spartakiádě neměli příliš vřelý vztah. Ať už z politických důvodů, nebo svojí fyzickou podstatou. A každé škole bylo tenkrát dáno, kolik dětí musí spartakiádu cvičit. Takže já jsem kolikrát do té školy přijela a tu hodinu jsem s dětmi cvičila. Děti to braly a bavilo je to.

Na spartakiádu se nyní každý dívá různě…
Každý má na tu dobu úplně jiné vzpomínky. Jestli si někdo myslí, že jsme za to brali tenkrát velké peníze, tak se plete. Tenkrát bylo hodně věcí na dobrovolnosti. Ale nebýt sokolských sletů, nebyly by ani spartakiády. Vždyť i ony byly vedené v duchu znalostí z předcházejících let. Nikdo si takové věci nevycucá najednou z palce. A zase, nebýt spartakiád, při kterých se tradice hromadného cvičení udržovala, nebyl by dnes Sokol.

Po revoluci se činnost Sokola obnovila i v Rakovníku?
Tenkrát se sešel výbor. Vidím to jako dnes. Seděli jsme tady v kanceláři. Chystal se Všesokolský slet pro znovuobnovení Sokola a kdo s tím pomůže? Já jsem byla jako cvičitelka pod Lokomotivou Rakovník. Řekla jsem: „Já jdu pomoci," a už se to rozjelo. A trvá to dodnes. Dělám to s radostí.

Podporuje ve městě někdo vaši činnost?
Velmi dobrá spolupráce je s městským úřadem, s Tělovýchovnou jednotou Lokomotiva a s jejím předsedou.

Sokol se tedy neustále rozvíjí?
Ano. máme nové cvičitele. Ti, pokud chtějí vést svoji hodinu, musí mít třetí cvičitelskou třídu všestrannosti. Dokonce máme dvě cvičitelky, které se školí na druhou cvičitelskou třídu zdravotní tělesné výchovy. Vzděláváme se samozřejmě dál, nesmíme ustrnout.

Představujete svoji činnost také na veřejnosti?
Naposledy jsme měli pro veřejnost cvičení jednu sobotu. Cvičili nejen naši členové a cvičitelé, ale také veřejnost. Tělocvičnu naplnilo třicet čtyři lidí. Cvičilo se čtyři hodiny. Střídalo se po hodině ostřejší cvičení a tance a klidnější cviky. Poslední hodina patřila zdravotnímu cvičení. Přijít mohl kdokoliv. Tím jsme chtěli lidem ukázat, co vše si mohou u nás zacvičit.

Ale Sokol neznamená jen cvičení…
Kromě cvičení, které je hlavní ideou Sokola, pořádáme kulturní akce, jako je Sokolský ples v Senomatech, nebo cvičení pro veřejnost, kde představujeme svoji činnost. Dále se věnujeme vzdělavatelské činnosti. Na nástěnkách se představují události nejen ze sportu, ale i kultury a vědy. Jedenkrát měsíčně píše František Krejčí povídání o lidech a událostech kolem rakovnického Sokola. Navštěvujeme o životních jubileích své čestné členy. Objevili jsme hrob Petra Jandače a jeho rodin. Pravidelně chodíme uctít památku T. G. Masaryka, ať už do Lán, nebo tady do Rakovníka. Uctíváme památku padlých během druhé světové války, protože mezi nimi byli i Sokolové. Osmého října je od loňského roku Den Sokolů, proto jsme udělali stálou květinovou výzdobu v sokolovně u pamětních desek.

Komu se jako cvičitelka věnujete nyní?
Vedu oddíl rodičů a dětí, předškolních dětí, mažoretky a chodím cvičit s věrnou gardou. S věrnou gardou pořádáme turistické vycházky po okolí, abychom nebyli stále v tělocvičně. Najdeme si nějaký cíl. Většinou část cesty jedeme vlakem nebo autobusem a část cesty jdeme pěšky.
Jako župní náčelnice jezdím na srazy cvičitelů rodičů s dětmi a předškolních dětí.

Letos v květnu oslavíte sto let rakovnické sokolovny. Co chystáte?
Kromě jiného tam zacvičí v akademii, kterou připravujeme pro veřejnost ve spolupráci s ostatními sportovními organizacemi a oddíly ve městě, dva páry rodičů s dětmi s dlouhou širokou gumou. Předškoláci předvedou skladbu se dvěma písničkami od Zdeňka Svěráka, talíře z umělé hmoty a barevný padák. Zopakujeme sletovou skladbu Jontán. připravujeme také výstavu o činnosti Sokola. Vše se uskuteční v sobotu 24. května.

Šárka Malá

- je náčelnice Sokola Rakovník a župy Budečské se sídlem v Kladně
– k Sokolu ji přivedl tatínek, příklad měla i v dědečkovi
- závodně plavala a také přičichla ke krasobruslení
- vystudovala pedagogickou školu v Berouně
- dělala okresní vedoucí všech spartakiád pro mladší žactvo
- nyní vede cviční rodičů a dětí, předškoláků a žactva
- vede také oddíl mažoretek
- stále cvičí ve věrné gardě