Pro většinu lidí byla okupace, která začala v noci z 20. na 21. srpna 1968, jako rána z čistého nebe. „Dozvěděl jsem se to z rádia, když jsem vstával ráno do práce. Z rozhlasu hrála hudba s bubny a všemi těmi emotivními zvuky, ze kterých vstávaly chlupy na těle. Nikdo nevěděl, co se děje. Muselo se s tím počítat, vědělo se o tom, že sem Rusáci přijedou, ale nikdo to v ten den nečekal,“ vzpomíná dnes na okupaci tehdy třiadvacetiletý Miloslav Dvořák z Lužné.

Na příjezd vojsk přímo do Rakovníka si pamatuje také Marie S., která byla zrovna v práci v keramických závodech. Na ty chvíle nikdy nezapomene. „Kolem Šamotky jela kolona tanků. Lidé ji pozorovali od továrny na kopci. Když jeden z tanků otočil hlaveň směrem k nám, tak jsme raději všichni utekli,“ vypráví.

Marii Raisové ze Hředel byl tehdy 12 let. „Ráno mě a bratra vzbudila babička se slovy – vstávejte, musíme jít nakoupit, jsme okupováni. Když jsem se zeptala, jak a kým okupováni, babička odpověděla, že jsou tady Rusové. Což jsem nemohla nějak pochopit, protože nám v té době bylo vysvětlováno, že okupace byla ze strany Německa, ale Rusové nás osvobodili,“ podotkla Marie Raisová.

I když zpráva o okupaci lidi vyděsila, podle Miroslava Dvořáka šel to ráno život takříkajíc ve starých kolejích. „Nedělo se tu v podstatě nic. Jen když jsem přišel na autobusovou zastávku, tak se mezi lidmi o tom povídalo. Nikdo nic nevěděl, ale přijeli jsme do Rakovníka na náměstí a tam už byli Sověti,“ vzpomíná Miloslav Dvořák.

Lidé byli podle pamětníků zaražení. Nevěděli, co se bude dít. Mnozí se podle Miloslava Dvořáka báli, že se bude střílet a snažili se co nejdříve zmizet z blízkosti vojáků. Odpoledne prý už byla situace jasnější. A také klidnější. Lidé podle něj už věděli, že vojáci nechtějí hned používat násilí.

Absolutní většina místních obyvatel ale pochopitelně byla proti okupaci. Obrodný proces, který se v Československu v té době odehrával, měl velikou podporu. „Lidé nechtěli nějakou změnu systému. Věřili, že se ten socialismus dá dělat jinak. Že budou moci drobně podnikat, že budou moci jezdit do ciziny, že budou moci číst a vidět věci, které tu byly zakázané. Z Moskvy ale hlásili, že je tady kontrarevoluce. To byla lež a oni to na té lži postavili,“ přiblížil, co se tehdy dělo, Miloslav Dvořák.

Ještě ten den odpoledne začali lidé na okrese s protesty. Vlajky visely na půl žerdi, lidé vylepovali na protest plakáty. Miloslav Dvořák má ještě dnes schovanou fotografii, jak v Rakovníku malovali na zdi nápis „Ivane, běž domů!“

V té době ale pracoval na okresním výboru v Rakovníku. Za protesty proti okupaci byl neustále kárán a později o práci, kvůli svým názorům a činnosti, stejně přišel. „V Lužné jsme měli svazáckou klubovnu. Pamatuji si, jak za námi přijeli Sověti v tanku, ještě s dvěma zapálenými Rakovničany a přemlouvali nás, ať toho necháme. Nezastavilo nás to. Nebáli jsme se, chtěli jsme být vidět a tím Rusům ukázat, že tady nejsou vítaní, že tu nemají co dělat,“ dodal Miloslav Dvořák.

Ti, co se aktivně nezapojili do protestů, ale taky měli plné ruce práce a dostávali se do nepříjemných situací. Už 21. srpna se připravovali na nejhorší. Nakupovali zásoby a snažili se zjistit, co se děje. „Všude bylo plno lidí a v obchodě chybělo zboží v regálech. Vzhledem k tomu, že bylo období česání chmele, v obci bylo hodně brigádníků, studentů. Povalovaly se ve vsi trikolory, které studenti nosili,“ popsala Marie Raisová tehdejší dění barvitě, jakoby se odehrálo včera. Tehdy šla s maminkou na hřbitov a v zatáčce u silnice stálo vojenské vozidlo. „Šly jsme směrem k nim zjistit, co se děje. Ale voják proti nám zvedl samopal a naznačil, abychom odešly,“ přiblížila pamětnice jeden z těžkých okamžiků.