Zamířili jsme nejprve zhruba tři kilometry za Rakovník ke Kohoutovu mlýnu. Přecházíme můstek přes Rakovnický potok, a to už k nám míří František Šrámek, majitel domku, který stojí vedle budovy bývalého mlýna. Jeho rodina tady bydlí po celé generace. „Od roku 1947," potvrzuje pan Šrámek.
„Víte, tohle je hrozná doba. Nikdy jsme tady neměli tolik problémů s bezdomovci jako teď. Oni se stahují tady naproti do toho opuštěného strážního domku a devastují ho," ukazuje František Šrámek na zchátralou budovu stojící na vršku těsně vedle kolejí.

Ten, který se zde aktuálně zabydlel, je dle strážníků naštěstí nekonfliktní. „Před chvílí šel po kolejích směrem do města. Minuli jste ho o pět minut," upozornil strážníky pan Šrámek.

Pak se rozpovídal o špatných zkušenostech s předchozím „nájemníkem" vechtru: „Dokonce mě jednou napadl. Byl opilý a začal se se mnou bez důvodu prát. Chytil jsem vidle a namířil je proti němu. Pak zchladl a odešel. Je to nebezpečný člověk a byl bych moc nerad, kdyby se tu zase někdy objevil," popisoval dramatické setkání s agresivním bezdomovcem.

Dle slov strážníků se tohoto člověka nemusí pan Šrámek delší dobu obávat. „Je to člověk, který byl už několikrát za násilnosti trestán a právě teď je taky zavřený. I my máme s ním své zkušenosti. Mě osobně také napadl," uvedl Rudolf Kaftan s tím, že zmiňovaný bezdomovec má na svém kontě mimo jiné napadení a okradení invalidy na rakovnickém autobusovém nádraží. „Byl mezi těmi, kteří byli propuštěni na základě amnestie. Půl roku po tom, co byl venku, došlo ke rvačce na rakovnickém vlakovém nádraží. Před halou vlakového nádraží začal bít svoji družku. Ona se rozběhla k výpravčím. Byla to scéna jak z hororu. Krev byla po celém nádraží. Skočil i na strojvedoucího a lidi z dráhy přiběhli svému kolegovi soudržně na pomoc. No a když jsme přijeli, tak skočil i na mě," vyprávěl Rudolf Kaftan a připomněl poté panu Šrámkovi, že by měl mít opravdu nyní od tohoto člověka možná i léta klid.

Pak František Šrámek ještě řekl, co myslí o tom, jak by se strážníci měli chovat vůči bezdomovci, který aktuálně žije od 27. prosince v jeho blízkém sousedství. „Když mi nic neukradne, tak je mi to jedno. Nechte ho tady v klidu nějak přežívat dva měsíce přes zimu. Ale pak ho pro jistotu vyhoďte. Za sousedy podobná individua opravdu nechci. Kdo ví, koho by sem s sebou začal vodit," uvedl František Šrámek. Podle něho by bylo nejlepší budovu, která vypadá na první pohled, že je stejně na spadnutí, raději zbourat. „A byl by pokoj. Patří dráze, takže ti by měli rozhodnout, co a jak," zdůraznil František Šrámek.

Pak ještě hlídka obhlédla již zmiňovaný drážní domek a jeho okolí. Kromě nepořádku uvnitř i venku ale neobjevila nic podezřelého.„Kdyby něco, volejte bezplatnou linku sto padesát šest a jsme hned tady," připomněli ještě panu Šrámkovi strážníci .

Pak naše auto zamířilo zpět do města. K restauraci a obchodu v ulici Dukelských hrdinů. „Tady si lidé často stěžují na postávající a popíjející hloučky bezdomovců, takže to omrkneme," vysvětlil strážník Petr Libovický.

Dojíždíme na místo a je tu klid. A když se chystáme odjet, moji průvodci někoho zahlédnou. Je prý také častým hostem improvizované venkovní hospůdky s „pokecem", ale není bezdomovec. Míří k nám na kole, a když je strážníky zastaven, tak mi ochotně prozradí i své jméno. Jmenuje se Milan Nesvadba a neváhá mi ani sdělit svůj názor na to, proč některým Rakovničanům vadí to, že zde občas stojí na ulici a pijí pivo.
„Víte, s většinou lidí vycházíme dobře. Nevšímají si nás, protože se chováme slušně. Jedné starší paní dokonce občas pomohu s nákupem. Nebo sem tam zametu chodník. Zbavím ho „vajglů". Stáváme tady tak dva nebo tři, protože, co si budeme povídat, sedět v hospodě je pro nás drahé. Jenže pak nás tady uvidí bezdomovci, kteří tudy vozí na káře železo do sběrny, a připojí se k nám.A udělají nějaký problém. Lidi zavolají strážníky a musíme pryč všichni."

Naše poslední společná zastávka se strážníky je na půdě malého opuštěného domku ve zpustlé zahradě. Obojí – dům i zahrada – patří dle našich informací Městu Rakovník. I tady v zaneřáděných půdních prostorách má pobývat bezdomovec, ale ani on není doma, aby přivítal nečekanou návštěvu. Přemýšlím, co všechno se musí stát, aby lidská bytost klesla až na samé dno. Aby bez rozpaků uléhala večer mezi odpadky na půdě, kudy se prohání vítr a zima. „Je to smutné a smutné je i to, že většina těchto lidí už se svými životy ani nechtějí nic dělat," doplnili Petr Libovický a Rudolf Kaftan předtím, nežli jim poděkuji za čas, který mi věnovali.