Desítky let, moře času, který se snad ani nedá spočítat, se Josef Kessler věnuje výchově hasičského dorostu.

Co vás osobně k hasičině přivedlo?
Hrozně se mi líbilo jako malému chlapci, jak se dělávaly například žňové hlídky, kdy se muselo dávat pozor, aby nechytilo obilí ve snopech. Byl jsem jedináček a máma mě dost hlídala, ale od deseti let věku jsem už také chodil s nimi. Mladé hasiče tady v Senci tehdy vedl nějaký Franta Zeman.
Začal jsem tedy s nimi nacvičovat a jezdit na soutěže, a to až do svých patnácti let. V patnácti jsem pak ujal vedení pionýrů. Scházeli jsme se v klubovně, chodili na vycházky, jezdili na výlety. Po osmašedesátém roce došlo na vsi k roztržce a Franta Zeman řekl, že už mladé hasiče vést nebude. Děti tehdy sami přišly za mnou, abych je začal vést, že tu hasičinu můžeme zkusit dát dohromady.

Jaké byly první roky ?
Zeman nám dal tehdy i nějakou naučnou literaturu. Přijeli jsme na soutěž do Řevničova, všechno jsme udělali tak, jak jsme to měli naučené podle knih. Čas jsme měli nejlepší. Porotci na nás koukali a začali nám sázet trestné body. Hrozně jsem se divil, z jakého důvodu, vždyť jsme všechno dělali podle knihy a ukázal jsem ji… A oni řekli: „No jo Josef, jenže tahle kniha už deset let neplatí!“
I přesto jsme ale byli druzí! To mě utvrdilo v tom, že jsem se dal dobrou cestou a začal jezdit i na školení na vedoucího mladých hasičů. Udělal jsem si i zkoušku na rozhodčího a přitom jsme s dětmi pilně cvičili.

A později?
Zpočátku nás bylo kolem dvanácti. Pak už tolik, že děti bylo možné rozdělit na družstva. Měli naše tréninky moc rády. Už půl hodiny před srazem klepaly na okno u mě doma, zda už mezi ně půjdu. Jestli jsem na ně nezapomněl. Začali jsme i jezdit pod stan. Moje manželka nám vařila. Měli jsme své místo, jezdili jsme k Berounce pod Sýkořici. Tam už nás znali. Tamní vedoucí nám vždy dal slevu na ubytování. Bylo to tam pěkné. Měli jsme svůj prapor, totem, natočená videa. Děti na to dodnes rády vzpomínají.

Co soutěže, jak se vám vedlo?
Dá se říci, že tady na okrese jsme vždy vyhrávali, jenže jsme neměli dopravu, tak jsme se o výjezdy na další kola střídali s luženskými hasiči. Ti bývali druzí. My jsme vyjeli na setkání mladých hasičů ke Kolečku na Křivoklát a oni jeli na kraj. Pak jsme jednou řekli dost. Musíme se na ten kraj taky jet podívat. Předtím byl Rakovník vždy tak devátý desátý. Nevím proč. A my tenkrát přijeli do Čelákovic na krajskou soutěž a byli jsme třetí.
To byl ohromný úspěch. Na požárním útoku jsme měli smůlu. Jednou se nám to zaseklo a jednou nám vypadl košík. Čas jsme měli horší, ale kdyby se to nestalo, tak jsme byli tak třetí na útoku a celkově jsme mohli dokonce skončit jako druzí!

Máte zajímavou sbírku..
Občas něco koupím a nebo mi to někdo dá. Lidé už o mně vědí, co sbírám, tak mi nabízejí různé věci. Nejvíce mě mrzí, když se dozvím, že staré přilby, uniformy nebo helmy někdo vyhodí. To je škoda. Mám je tu vystavené a někdy se tu třeba zastavíškolkové děti s paní učitelkou. Mám to jako mini výstavku poslání hasičiny a toho, jak to dříve bývalo.