Situace v těchto domovech je naštěstí jiná, než byla třeba před třiceti lety. Tehdy jsem do takového domova šla opravdu nerada. Pravda, bylo mi o třicet méně. Ale viděla jsem staré lidi jen posedávat na lavičkách, nebo posedávat či pospávat u televize. Tenkrát mi to přišlo opravdu jako čekání na smrt. Do takového domova se také nikdo nehrnul. Moje babička mi tenkrát řekla, že by radši umřela, než by tam šla.

Dnes je situace jiná. Senioři v domovech jsou čilí, rádi si popovídají a jsou moc rádi, když jim někdo naslouchá. Každý den mají svůj program. Buď něco vyrábějí, zpívají. V kuchyni si upečou něco na zub, aby měli něco večer, až se sejdou u nějaké společenské hry. Jiný je i přístup zaměstnanců.Jednají s nimi jako s někým ze své rodiny. Aktivizační pracovnice pro ně stále něco chystají jako pro dětí na letním táboře. A také to takový dětský tábor trochu připomíná. Senioři tu zkrátka žijí. Noví příchozí tu ještě pookřejí, protože tu mají společnost a pořád nějaký program, že myslet na své bolístky nemají ani čas. Dalo by se říci, že tohle je jedna z mála věcí, která se po revoluci zlepšila.

Ale senioři jsou aktivní nejen v domovech, ale i doma. Nutí je k tomu také stále se rozvíjející doba i pozdější odchod do důchodu. Pokud už do něho odejdou, dále se pravidelně scházejí se svými přáteli a nacházejí další a další aktivity. Také pomáhají svým dětem. Hlídají vnoučata, nakupují, a to je velmi záslužná práce. Proto bychom je neměli přehlížet, i když už nám nemohou být ničím prospěšní. Myslet si, že už přeci nikoho nezajímají. Nebo dokonce, že nám překážejí. Vždyť oni také byli mladí. Svůj produktivní život, kdy chodili do práce a vychovávali své děti, si už odžili.

Teď mají právo na to, důstojně odpočívat. Bohužel mnozí z nich žijí spíše z ruky do pusy (slušně řečeno). Jistě, z ruky do pusy žijí i mnohé rodiny s dětmi. Jenže tito lidé jsou mladí, před sebou život a naději, že se postupně vypracují a jejich finanční situace se zlepší. Senioři většinou už pracovat nemohou a jsou odkázáni jen na svůj důchod. Vina není ani na jedné straně.

Určitě by bylo špatné, stavět tyto dvě skupiny obyvatel proti sobě. Každý z nás má určitě doma babičku či dědečka, maminku či tatínka. A všichni budeme jednou staří.