„Polinu jsem si pořídil, když jí bylo dva a půl roku. Teď je jí dvanáct. Dříve chodila ještě s jednou kobylou, teď už mám jenom ji. To stačí," vyprávěl Josef Štis. S Polinou orá, sváží seno, slámu, zkrátka co je potřeba, aby si Josef Štis ulehčil práci.

Pracuje už jen na svém. Dříve měl své stálé zákazníky, ke kterým jezdil. Jenže ti byli už ve vyšším věku, takže už umřeli. „Mladí už pole neobdělávají. Teď se zrovna chystáme vláčet po bramborách. Kromě práce a různých pojížděk spolu ještě jezdíme na staročeských májích v Lužné. Dříve jsme ještě jezdili do Kněževsi," popisoval Štis.

Koně Josefa Štise provázeli už od dětství. Měl je už jeho otec. Když skončila práce v lese a na pile, nevěděl, co bude dělat, proto si pořídil koně z Pšovlk. S tím přibližoval dříví v lese.

„Jezdil jsem hodně daleko, třeba do Řevničova, na Krupou, na Džbán. Cesta trvala i dvě hodiny. Do lesa jsem jezdil i s Polinou," vzpomínal Štis. Práce v lese podle jeho zkušenosti chce trpělivost, pomalejší tempo a hlavně opatrnost. V lese je plno klacků a dalších nástrah, takže se musí dávat pozor, aby se kůň nezranil.