A volba padla na kámen, protože je jediným z místních přírodních materiálů, který dokáže odolávat zubu času.
Poblíž chaty na Hoštích v křivoklátských lesích tedy nyní najdete pamětní kameny věnované památce na Karla Vydru, Václava Frieberta, Václava Pidrmana, Dimitrije Butoviče, Otu Frieberta, Františka Kratinu a Karla Breníka.

A proč na Hoštích?
Kdysi zde bývala lesní školka, dřevěná bouda u ní sloužila jako přístřešek pro lesní dělnice. Když byla školka zrušena, přenechal ji tehdejší polesný Josef Hůla myslivcům k užívání. Karel Breník se jí pak ujal a investoval nemalé prostředky i spoustu práce do jejího postupného zvelebování.
A ona mu to mnoho let splácela tím, že v ní a v honitbě v jejím okolí prožíval nejkrásnější chvíle svého života. Dovedl ji až do současného stavu.
To místo na Hoštích má i dnes své magické kouzlo a ve spojení s chaloupkou, jak ji Karel nazýval, vytvořilo prostředí, které se stalo společenským centrem honitby a Mysliveckého sdružení Eustach, které ji provozovalo.
Společně s Rakovnickým deníkem nyní máte možnost díky seriálu, kde vám tyto osobnosti představíme, zavzpomínat i vy.

Karel Breník
Ten poslední, kdo opustil řady myslivců Mysliveckého sdružení Eustach, a komu bude dnes usazen pamětní kámen, je Karel Breník. Byl to on, kdo dal impuls k založení tradice, která započala téměř před 30 lety a dnes se uzavírá jedna její dlouhá etapa. Sedm kamenů, sedm osudů členů MS Eustach a sedm kamarádů, kteří všichni měli vřelý vztah k tomuto skromnému místu, kterému se říká chaloupka na Hoštích. Ze všech nejvíce vázaný na ni ale byl Karel Breník. A byl to Karel, který ji za vlastní prostředky, ale s pomocí svých kamarádů, z obyčejného přístřešku pro lesní dělnice dopracoval až do dnešní podoby. Byl to Karel, kdo tomuto místu vdechl život a udělal z něj takovou oázu klidu a přátelství pro všechny, kdo se tu kdy zastavili.

Karel se narodil 14. září 1947 a celý svůj život prožil na Křivoklátě. Byl stavař, ale protože své povolání vykonával u Lesního závodu, byl nejen svou profesí, ale celým svým životem hodně spojen s křivoklátskými lesníky. To posilovalo i jeho aktivní zapojení v mysliveckém životě, který byl zase svázán s MS Eustach. Jeho členem se stal brzy po dovršení věku 18 let, kdy získal svůj první lovecký lístek a pak už mu zůstal věrný až do konce svého života. Z toho 30 let vykonával funkci mysliveckého hospodáře. Karel šel ve své lásce k mysliveckému sdružení, nesoucímu jméno Eustach, hlouběji, než většina ostatních členů. Ctil Sv. Eustacha, toho patrona myslivců, a často s ním rozmlouval, když potřeboval pomoci při řešení nějakých pracovních, mysliveckých, anebo osobních problémů. Šel ale ještě dál. Vzal si do péče kapličku Sv. Eustacha na kopci nad Křivoklátem a udržoval ji dlouhá léta ve stavu, který by jí mnoho jiných kapliček v okolí mohlo závidět.

Karel byl velikým milovníkem zvěře, ale v určité době byl také vášnivým lovcem. I když ty začátky nebyly právě lehké. Už jako člen mysliveckého sdružení měl smůlu a nemohl ulovit první prase. A tak padla jednou sázka s jeho kamarády. „Nebudu se holit, dokud to prase nezastřelím." A Sv. Eustach ho tenkrát trochu poškádlil. Trvalo to téměř dva roky, a Karel, jak říkají pamětníci, měl už vousy až na prsa, a prase pořád nikde. Ale pak se přece jen dočkal, oholil bradu a prasat ulovil v životě ještě mnoho. Jeho láskou byla ale především zvěř jelení a později i jelen sika. A to zejména v době, kdy už měl okolo chaloupky pronajatou vlastní honitbu. Svatý Eustach ocenil péči, kterou zvěři Karel věnoval, a popřál mu ulovení mnoha dobrých trofejí.

Ještě jedné jeho zásluhy bych se měl dotknout. Karel nebyl profesí lesník, ale křivoklátské lesy miloval. Vydáním petice se šel bít za jejich zachování, protože věděl, že v režimu velkoplošně bezzásahového národního parku by bylo mnoho rizik pro jejich další existenci v podobě, v jaké je po celý život znal.
Karel byl takový živočišný typ. Miloval život se všemi krásami, které život nabízel, i se všemi problémy, které musel denně řešit. Benzinem, který poháněl motor jeho života, byla dobrá nálada, nesmírná vůle a chuť žít, a také balantínka, které měl po ruce vždycky dost pro sebe i své kamarády. Dovedl se zapřáhnout v práci k padnutí, ale dovedl i relaxovat a užívat slasti života tak, jako nikdo jiný. Málokdy zkazil nějakou legraci a pokud to jen trochu šlo, sám se aktivně zapojil. Byl nerad sám, a tak se i při pobytu na chaloupce snažil mít kolem sebe partu kamarádů. A když opravdu osaměl, dělali mu společnost lesní skřítci, které měl pojmenované a často s nimi rozmlouval.

A tak, i když 24. dubna letošního roku zemřel a už není fyzicky mezi námi, převtělil se jistě do jiné substance, ve které tady, v okolí chaloupky, bude se svými skřítky navěky.

SPOLUAUTOR: Miroslav Pecha