V českém školství je jedním z cílů Strategie 2030 snížit nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání. „Snažíme se uměle vytvářet průměr. Ano, Česko patří mezi státy s největšími vzdělávacími nerovnostmi závislými na socioekonomickém zázemí žáků. Ale to neznamená, že budeme snižovat nerovnost za každou cenu. Neboli i za cenu, že opomeneme žáky nadanější. Protože extrémní snaha rozevírá nůžky paradoxně o to víc,“ zdůrazňuje Kateřina Kašparová a poukazuje na růst počtu soukromých škol i individuálního vzdělávání.

V loňském školním roce bylo 5815 dětí vzděláváno individuálně, tedy desetkrát více než v roce 2012, a v zemi působilo 279 soukromých škol, což je 6,6 procenta ze všech školských zařízení. A jejich počet neustále roste, tempem zhruba 30 nových škol ročně. „Pokud by nebyla po jiném způsobu a především přístupu poptávka, nebude nabídka,“ vysvětluje učitelka.

České děti nechodí do školy rády

Rodiče chtějí pro děti nejen kvalitní vzdělání, ale také dobré prostředí. „Čím dál více nalezneme ve studiích zaměřených na vzdělávání slovo wellbeing (zkráceně jej lze označit jako stav převažující tělesné, duševní a společenské pohody - pozn. red.). Ale umíme s ním pracovat? Proč české děti chodí ze všech zemí sdružených v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj do školy nejméně rády? Řada učitelů přistupuje k žákům z pozice moci, odmítají změny, stejně tak moderní technologie. Kde je osobní rozvoj, kde je to hlavní, co učitel má mít? Mít rád děti a sám se rád učit,“ otevírá další problematiku Kašparová. Podle ní je potřeba změnit přístup k žákům, kteří mají jiný vztah k technologiím, vyrostli v tomto prostředí a mají jiný náhled na svět. „Nemůžeme tvrdit, že jejich svět je horší nebo lepší, než byl náš. Prostě takový je,“ říká.

Ani plánované zvýšení mezd učitelů ke zlepšení situace ve školství podle ní nepřispěje. „Nelze zvyšovat peníze a doufat, že to je ten faktor, který přitáhne mladé učitele, zamezí fluktuaci a zaručí wellbeing. Vnější motivační prvek, kterým peníze jsou, trvá po určitou dobu a brzy dojde k bodu nasycení. Peníze přilákají možná i ty, kteří chtějí více vnějších motivačních prvků, prázdniny a poměrně krátkou pracovní dobu, ale bude zde i zmíněný předpoklad?“ ptá se Kašparová.

Cítit se v prostředí dobře, jak z pohledu žáka, tak z pohledu učitele, je vnitřní motivační prvek, který trvá. A pokud se někde člověk cítí dobře, vykonává dobře svoji práci, lépe se soustředí a učí. „Nejde o samotný předmět, ale o přístup. I matematika může být pohoda, pokud žákům vytvořím podmínky, z vlastní zkušenosti vím, že to je možné,“ zdůrazňuje pedagožka.

Žáci se musí umět otevřeně ptát

Podle ní má české školství možnosti i technologie. Ale nutná je změna. „Setkala jsem se s tím, že pedagogové jsou spokojeni s neměnnou situací. Rozumím, změna vyžaduje energii, učení se, přizpůsobení se. Ale nechceme my toto po dětech? Nemáme jít příkladem?" říká Kateřina Kašparová a dodává, že je nesmírně důležité vést žáky k otázkám. „Otázka je důležitější než odpověď. Jak mají mít kritické myšlení, když jim neumožníme ani se otevřeně ptát? Vždyť s nastupující umělou inteligencí je evidentní, že bez otázky a touze po poznání nedostaneme odpověď,“ zdůrazňuje a poukazuje na to, že například v Norsku mají učitelé dvakrát do roka zpětnou vazbu od žáků.

„Zatím by stačilo, kdyby pedagogové alespoň nepředkládali takový obraz člověka, který v mladých lidech podkopává jejich orientaci ke smyslu a ničí jejich entuziasmus. To je jeden z výstižných citátů Viktora Frankla,“ uzavírá učitelka žijící ve Velké Bukové.