Jak jste si připravovaly soutěžní taneční vystoupení?

Nikola Molendová: Na tanec jsem se nijak zvlášť nepřipravovala, jen v klubu mládeže na zkouškách. Na parketu jsem se snažila usmívat. Dát do toho sílu a energii. Pak už jsem jen čekala. Při pohledu na konkurenci jsem měla smíšené pocity. Bylo nás hodně a dost jsme vypadávali.
Andrea Lexová: Ani já jsem se moc nepřipravovala, jen na zkouškách. Promýšlela jsem si kostým. Na parket jsem nastoupila vynervovaná. Sice už jsem tančila v Písku, ale tady byli jiní porotci a já nevěděla, jestli se jim kroky, co jsem si vymyslela, líbí. Pak jsem se usmívala, uvolnila, a i když jsem to párkrát pokazila, tvářila jsem se, jako kdyby nic.

S jakými pocity jste šly na stupně vítězů?
Nikola: Když jsem stála při vyhlášení společně ve skupince s nejlepšími, ani mi to v první chvíli nedošlo. Ani mi nepřišlo, že na stupínku stojím já. Na Czech Open jsem byla pátá. Účast na mistrovství jsem brala jako dobrou zkušenost. Počítala jsem, že budu pátá. Pak jsem ale brečela od radosti.
Andrea: Když jsem se dostala do první pětky, říkala jsem si, že budu třetí jako na Czech Open v Písku. Najednou vyhlásili třetí konkurentku z Francie a pak z Andory. Najednou jsem byla mistryně světa. Byl to neuvěřitelný pocit štěstí. Nevěřila jsem tomu.

Dochází vám vůbec váš úspěch?
Nikola: Mám ještě v sobě pocit výhry. Ve škole o tom ani moc nikdo neví. Nikde to moc nešířím. Jen když se mě na to někdo zeptá, tak se přiznám a on mi pogratuluje. Chci zůstat pořád taková, jaká jsem. Nechci, aby mi to nějak stouplo do hlavy, ale jsem šťastná. To je pro mne to nejdůležitější.
Andrea: Pořád to ještě zpracovávám. Gratulovali mi i učitelé ve škole. Budu vyprávět před celou třídou o zážitcích z Německa.

Byla mezi tanečníky nějaká řevnivost, nebo se vzájemně podporovali?
Nikola: Tanečníci se podporovali. My jsme měli pár zahraničních známých ze soutěže v Písku. Popovídali jsme si anglicky.

Z čeho jste vycházeli při sestavování kostýmů?
Nikola: V prvním tanci byla i práce se sukní, takže se k němu hodil kostým se sukní. Druhý tanec byl spíše funky, divadelní tanec. K němu jsme si mohli vymyslet bláznivé oblečení, jaké jsme chtěli. Kostým je důležitý, protože může pomoci k vítězství. Choreografii i hudbu měli všichni stejnou. Tu jsme trénovali tady.
Andrea: První tanec byl spíše klasický, takže se tam sukně hodila. U druhého divadelního tance to bylo jedno. Porota ocenila hlavně něco svého, co nebylo předepsané.

Vystupujete hlavně ve velkých tanečních formacích. Jaké to bylo, tančit sama za sebe?
Nikola: Je to horší pocit, více nervozity, že se sama hned nechytnu. Ale o to lepší pocit, když sami za sebe vyhrajete.
Andrea: Měla jsem o dost větší trému. Nebyla jsem na to zvyklá. Ve skupině se vzájemně podporujeme. Když něco zapomenete, můžete se chytnout podle ostatních.

Jaká byla atmosféra v sále?
Nikola: Když jsem tam přijela, řekla jsem si, no dobře, normální parket… Ale když se večer rozjela soutěž, světla, porotci, zkrátka úžasná atmosféra. Výborná je i zkušenost. Jsem ráda, že jsme tam vůbec mohli jet.
Andrea: Nádherná atmosféra. Určitě bychom si to chtěli zopakovat.