V rámci projektu „Život potom, holokaust očima přeživších" vyprávěl příběh svých židovských rodičů Hany a Hanuše Arendových, kteří přežili holokaust za druhé světové války. Michal Arend je předal žákům tak, jak ho slyšel od svých rodičů. „Je to příběh bolestný a smutný. Není snadné o tom vyprávět, ale myslím si, že by o tom měli všichni vědět, i když už se to stalo před více jak sedmdesáti lety. Ti lidé, kteří události zažili na vlastní kůži, jsou velmi staří, a přijde doba, že už své příběhy vyprávět nebudou. Proto je důležité, aby jejich vzpomínky někdo předával dál, " uvedl své vzpomínání Michal Arend.

Jeho rodiče se z koncentračních táborů vrátili z celé početné rodiny úplně sami. V té době jim bylo přes dvacet let. Nejkrásnější léta mládí tedy prožili v táboře. Je těžké si představit, jak se mohli vrátit zpět, založit si rodinu a žít normálním životem. Byli silní, optimističtí a radovali se ze života.

Když už byl v Německu u moci Hitler, rodiče slyšeli o událostech tam, ale prarodiče Michala Arenda si mysleli, že se jim nic takového nemůže stát. Byli integrovaní a dařilo se jim ve svých povoláních. Když se chtěli vystěhovat, bylo již pozdě. Museli proto odejít do koncentračního tábora, odkud se vrátilo jen 15 procent lidí.

V roce 1940 žilo v Černovicích u Tábora, odkud Michal Arend pochází, ještě čtyřicet Židů. V roce 1942 odtud odešli poslední Židé do Terezína. „Moji rodiče o židovství a o tom, co prožili, se mnou nikdy moc nemluvili. Měli o nás příšerný strach, aby se nám v životě nikdy nic podobného nestalo. Nejlepší by bylo, kdybychom byli jako obyčejné české děti. Můj otec o tom nemluvil se mnou nikdy. Řekl mi pár věcí, na které jsem se ho zeptal. Maminka se vrátila ke svému dětství až ve vysokém věku, kolem roku 2000. Prozradila mi, odkud pochází mí předci," vyprávěl Michal Arend.

Tatínek a jeho sestra ještě přestoupili ke katolické víře, což nakonec nebylo nic platné. Maminka měla stipendium na konzervatoř v Jeruzalému, protože hrála na klavír, ale rodiče jí nedovolili odjet, že je moc mladá.

„Židé byli čím dál více omezováni, nesměli mít rádio, nesměli chodit do parku a podobně. Čeští sousedé se chovali na začátku k Židům poměrně slušně, ale se zhoršující se situací a riziky se slušnost zmenšovala. Málokdo byl tenkrát připraven Židům pomoci," popisoval Arend.

V roce 1941 byli rodiče transportováni do gheta v Lodži. V srpnu 1944 při likvidaci gheta odjeli vlakem do Osvětimi.
Nejsilnějším zážitkem pro studenty bylo autentické vyprávění prožitků matky i otce Michala Arenda, které zaznamenal na videu.
„Dvakrát jsme se v ghetu schovávali v nějakém bytě, ale nebylo nám to nic platné, 24. srpna 1944 jsme šli do transportu. Vůbec jsme nevěděli, kam. Když jsme vystoupili na místě, hned nám sebrali naše věci. Vybavuji si, jak jsem se prala o bochník chleba, který jsem držela v ruce. Otec vše snědl a neměli mu co sebrat. Pak nás oddělili. Vybrali mladší ženy a muže. Pak jsme šli do tábora," vyprávěla Hana Arendová.

Byl to pro ni šok. Přišli do bloku bez paland. Zem byla pokrytá hadry. Celý den tu seděli. O tom, kde vlastně jsou a o celé situaci se dozvěděli až za několik dní od českého zámečníka. Řekl jim, že staří lidé vyletěli komínem. „Uvěřili jsme tomu až za několik dní," zkonstatovala Hana Arendová.

Na konci války chtěli Němci tábor zlikvidovat. Přeživší vězni se vydali na pochod smrti. V lednu při dvacetistupňových mrazech museli dojít třicet kilometrů k vlaku. Odtud jeli do Mathausenu. Otec Michala Arenda šel s ostatními tři dny pěšky. Spali většinou ve volné přírodě ve velkých mrazech. Kdo zůstal vzadu, toho zastřelili. Jídlo získali pouze od místních obyvatel. V otevřeném dobytčím vagonu dojeli za čtyři dny do Mathausenu. Hanuš Arend prodělal tyfus. Při návratu do Prahy vážil třicet kilogramů.

Přes všechny útrapy rodiče Michala Arenda dokázali založit rodinu a žít šťastný život. „To mnoho lidí nedokázalo, se svými prožitky se trápili celý život. My jsme měli obrovské štěstí a prožili jsme se sestrou velmi šťastné dětství," řekl Michal Arend.
Při besedě se také zmínil o početné židovské komunitě v Rakovníku. Dokonce předci z otcovy strany zřejmě pocházeli z okolí Rakovníka. Dnes nikdo z dotázaných žáků žádnou židovskou rodinu z Rakovnicka neznal.

Michal Arend:

- narodil se v roce 1949
- v roce 1968 celá rodina emigrovala do Švýcarska
- dnes už nemá v ČR žádné příbuzné
- je sociolog, dnes už v důchodu
- zasloužil se o vystavění Židovského památníku v Černovicích u Tábora
- je předsedou stejnojmenného spolku, který pořádá v Černošicích různé tématické výstavy, besedy, koncerty
- jeho maminka byla lékařka
v Praze na Bulovce
- tatínek byl úspěšný fyzik a chemik