Zda se ovšem jedná o knedlíky kynuté, bramborové či snad dokonce ovocné, není z názvu patrné. Jedno však jisté je, a to, že za tajuplným nadpisem se skrývá nová kniha z pera rakovnické rodačky, spisovatelky Moniky Pokorné.

V náhlém vnuknutí myšlenky beru do ruky diktafon a usedám do křesla naproti rozložitému psacímu stolu. Autorka, zamyšlená nad prací, upíjí ze svého typického půllitrového hrnku čaj a její pozorné oči kontrolují obsah rukopisu knihy, kterou zanedlouho otevřou i čtenáři. Ruším její soustředěnost a s minimální přípravou pálím jednu otázku za druhou.

Moniko, čtenáři o tobě vědí, že se zabýváš historií našeho města. Tvoje nová kniha je jiná. Čím?
Ty mi dáváš, teda… Jde o vzpomínky na dětství. Ale Rakovník opomenut nezůstane.

Na knihu přispělo grantem město Rakovník. Kdo ji ilustroval, graficky upravil a kdo ji vydává?
Ilustrovala Markéta Fuchsová, o grafickou úpravu se postaralo studio Lokša PrePress a vydává ji Rabasova galerie.

Jak získáváš náměty pro psaní? Jezdíš někam takzvaně „načerpat“ genia loci?
Načerpat, načichat, nahmatat, naposlouchat. Pokud se jedná třeba o Rakovník, tak inspirujícím místem je hřbitov, městské brány či staré, nezměněné domy.

V jakém prostředí a náladě píšeš nejraději?
Na počítači u svého psacího stolu, zutá a s hrnkem čaje. Nebo do bloku, na zahradě. A když vím, že jsou mí blízcí v pořádku.

Jak při psaní zvládáš péči o rodinu a vše ostatní?
To by měla být spíš otázka pro vás. Ale je fakt, že psaní ruší desítky myšlenek a úkonů ženy, mámy. Nemám ti jít udělat něco k večeři?

Jsi rakovnickou patriotkou, narozenou „s rakem na zadku“, znáš výborně město, včetně historických faktů. Dokážeš si představit, že bys mohla nebo musela žít jinde?
Ano, dokážu, ale jen na krátký čas. Musela bych se zase vrátit domů. Tzn. z Anglie do Čech, z Domažlic do Rakovníka.

Neuvažovala jsi někdy o vstupu do komunální politiky?
Ano, uvažuji o tom v posledních letech často, ale brání mi v tom jedna myšlenka. Po celý svůj život se snažím to, co slíbím, splnit.

Jaký je tvůj názor na život v našem městě, soužití obyvatel, kulturu, služby, sociální sféru?
Myslím, že to dostatečně popisuji ve svých fejetonech.

V knihovně máš knížku ze školních let, věnovanou nejlepší střelkyni dětského dne. Střílíš stále ráda?
Ano. Ráda bych měla i zbrojní průkaz.

O tvých zájmech se už několikrát psalo. Prozradím ještě, že - mimo jiné - sbíráš také odznaky, známky a výborně ovládáš kanoi. Máš na to při psaní vůbec čas?
Mým zájmem je i psaní. Koníčky jdou spíše stranou před péčí o domácnost.

A nejsou tvoje záliby přece jen maličko „klukovské“?
Možná hodně.

Trampovala jsi. V jakémkoli počasí a v jakémkoli ročním období. Jela bys ještě ven?
Jela, strašně ráda. Ale mám v tom jistou překážku.

Rozumím… Málokdo o tobě ví, že již deset let trpíš nemocí OCD (Obsessive-compulsive disorder). Jak se s takovým onemocněním žije v dnešní společnosti?
Žije se s ním příšerně a omezeně v jakékoli společnosti.

Nemohlo mi ujít, že na téma OCD píšeš knihu. Pokud vím, nikdo zatím nepopsal nemoc z pohledu pacienta. Chceš se o své pocity podělit s ostatními?
Já se při léčbě chytám všeho, každé naděje. Pacient se pořád jen zoufale omlouvá, přitom nemá za co. Asi doufám, že když trochu popíšu ty hrůzy, někdo pochopí a řekne si - jo aha, tak proto ona…

V povědomí čtenářů jsi zapsána jako velmi citlivý člověk. Je to výhoda, nebo je tomu spíš naopak?
Neřekla bych výhoda, ale jsem za to ráda.

Spousta žen s oblibou nakupuje oblečení, kosmetiku, šperky… Co nakupuješ ty?
Já nerada nakupuji. Vůbec, všechno.

Máš moc ráda Karla Čapka. Co pro tebe znamená?
Myšlenkový a názorový genius.

Jak jsi na tom byla s psaním a slohem na základní škole a během studií na SEŠ? Šlo ti už tehdy psaní tak „od ruky“?
Úměrně k věku. A soudružky učitelky by ti jistě potvrdily, že můj sloh patřil k nejlepším ve třídě.

Plánuješ u příležitosti vydání novinky Knedlíky už sem nikdy nepřijedou autorské čtení nebo autogramiádu?
Ne, neplánuji. Jen se mi potvrdilo, že na tyto akce nejsem ten správný typ. Raději se budu prezentovat jiným způsobem. Knížku ale podepíšu každému velmi ráda.

„Na spadnutí“ už je také druhý díl knihy Když se v Rakovníku řekne… Vyjde ještě v letošním roce?
Určitě.

Jak se píše pokračování publikace, která je i dva roky od svého vydání stále žádanou? Nastavuje to spisovateli vyšší laťku?
Laťka je nastavená pořád stejně, historii Rakovníka mám totiž tolik ráda, že ji nehodlám ošidit.

Můžeš alespoň nastínit, na co se čtenáři mohou těšit?
Tak jen namátkou, například kde a proč se říká Na Šalamounce, Na Letné či U Kačenky. A zhruba okolo osmi desítek dalších pojmů.

Které z pojmenování, týkající se zažitých názvů míst v Rakovníku, ti dalo nejvíc zabrat?
Zabrat, ale přesto mě bavilo – Bezděkov a Bulovna.

Do úplného výčtu tvých letošních prací zbývá ještě zmínit „hostování“ na DVD Křivoklát – Čtvero ročních období, bratrů Tomáše a Milana Bednaříkových. Jak se ti s „Bednaříky“ spolupracovalo?
Tomáš mě požádal o básně s tematikou čtvera ročních období. Na otázku: „Do kdy?“ do sebe vsrkl kávu a řekl: „Včera“. Následující noc už mi lítala slova v hlavě a na čas se vrátilo období sešitu a tužky u postele.

Vím, že plány do budoucna máš. Prozradíš je také čtenářům?
Ráda bych navázala na svojí knihu Náměstí na dlani. Pracovní název zatím zní Z náměstí k předměstím.

Co považuješ za svůj zatím největší spisovatelský úspěch?
Určitě to, když na moje psaní kladně reaguje někdo, koho si vážím.

Vidíš před sebou cíl, jehož chceš dosáhnout?
Ne, žádné cíle si nestanovuji. Nevím, co bych dělala potom.

Baterie diktafonu slábne, poslední odpovědi jen tak, v letu, čmárám na kus papíru. Děkuji za rozhovor, nechávám Moniku v klidu pracovat a jdu vařit nový čaj. Náhradu za ten původní, dávno vystydlý.

Autorce přeji, aby se jí povedlo splnit všechna svá předsevzetí a plány. A pro úplnost ještě dodávám, žeknihu Knedlíky už sem nikdy nepřijedou můžete zakoupit od listopadu 2010 v Rabasově galerii v Rakovníku, muzeu T.G.M., informačním centru na Husově náměstí nebo v knihkupectví M a K.

AUTOR: JIŘÍ POKORNÝ