A právě jejich domek byl při zničujících povodních v roce 2002 vodou nejvíce zasažen. Pan Vladimír Kraus vážně pokýval hlavou: „V místnostech bylo možné naměřit přes dva metry vody."

Pak začali manželé Miluše a Vladimír Krausovi vzpomínat na nejhorší momenty osudového léta před deseti lety. „Voda se začala valit do baráku dvanáctého srpna. Den nato už zase klesala," shodli se. Vladimír Kraus vypráví, že měl právě pracovní volno, ale právě o tu velkou vodu už měl jít zpět do práce. „Pracoval jsem v rakovnické firmě Ravos na směny. Tak jsem zavolal, že nepřijdu. Ráno jsem se vzbudil asi ve tři hodiny a to byla ještě voda jen v půli zahrady. Tak jsem zase usnul. Jenže jak začalo svítat, byla náhle voda v domě. Zburcoval jsem tedy syna, aby přivedl kamarády a začali jsme stěhovat to nejnutnější," líčil Vladimír Kraus. Jenže dle jeho slov byl dům tak postaven, že se ani nedalo všechno vystěhovat ven. „Tak jsme některé věci dali na stůl, jiné na zednické kozy, to, co bylo na policích, tam zůstalo. Ještě jsem honem odpojil čerpadlo na vodu a už nás hnali ven. No a ještě jsme dali přede dveře pytle s pískem," popisoval dále Vladimír Kraus.

Po povodni

Osm měsíců trvalo, nežli se rodina mohla do domu po povodních nastěhovat zpět. Bahno z domu pomohli vystříkat hasiči vodou. Statik rozhodl, že se zdivo musí sundat. „Pod ním totiž je dřevo. A to prý je nasáklé vodou a je třeba, aby vyschlo. A tak jsem musel všechny cihly vevnitř zbourat a zvenku dům okopat na holé dřevo. Nejstarší dřevo na našem domě pochází z roku 1651! Pak přišli dendrologové, udělali do něho vrt a zjistili, že bylo nasáklé jen do dvou centimetrů. Stářím ztvrdlo a vyschlo, a tak skoro žádnou vodu do sebe nevzalo," poukázal na další zajímavosti pan Kraus. O Silvestra pak začali Krausovi stavět vnitřky a nechali udělat okna. „Zedník právě zakládal roh v obýváku a v tom přišla další velká voda do půli zahrady. Slyším jako dnes toho zedníka, jak říká, zda to má vůbec cenu stavět. Jestli raději nepočkáme…," vzpomínal dále pan Vladimír a dodal, že pospíchali, aby měli vše hotové do Velikonoc. To prý ke Krausovým chodívají na posezení přátelé. „Den před Velikonocemi jsme se nastěhovali a všichni přišli do nového. Stihlo se to," zdůraznili manželé.

Ale stres, který je v srpnových měsících provázel, nikdy nezapomenou. „Skvěle se ke mně zachovali v zaměstnání. Zaplatili mi, jako kdybych byl v práci. A také jsem od nich dostal nenávratnou půjčku," uvedl Vladimír Kraus. Když pak po delší době viděl záběry, které se po povodních natáčely v jeho domě a okolí, byl prý poprvé dojatý. „Předtím jsme neměl čas se zastavit a zoufat si, přemýšlet o neštěstí, které nás potkalo. Měl jsem stále co dělat: uklízet, bourat…"