Setkala jste se v dětsví s panenkou Barbie?
Já ne, ale první Barbínu jsem koupila dceři, když dovršila dvanácti let. Bylo to v roce 1983. V tu dobu se tu začaly objevovat v Tuzexu. Sehnala jsem pár bonů, myslím, že panenka byla za deset, a vystála jsem na ni dlouhou frontu. Dcera ji dostala pod stromeček a největší tragédie se stala, když ji kamarádka ulomila ruku. Nemohli jsme najít lepidlo, které by ruku přilepilo, až ji vzal manžel do práce a tam mu ji soustružník spravil. Dostala do ramene šroubek, aby mohla tou rukou hýbat.

S jakými panenkami jste si hrála?
Měla jsem takové velké plaváky, nebo panenky s kamenými hlavičkami. Už jako malá jsem na ně šila. Nosila jsem kufříček se spoustou hadříčků a odstřižků.

Šila jste i oblečení na sebe?
Ano, také. Šila jsem si sukně nebo dceři šaty do tanečních.

Máte ještě dneska první Barbínu po vaší dceři?
Ano, schovala jsem si ji, děti si s ní nikdy nehrály. Na tu jsem už šila nějaké oblečky. Dokonce je i tady na výstavě.

Jak přibývaly další panenky do sbírky?
Další panenku jsem koupila, když se mi před dvaceti roky narodila vnučka. To už se tady začaly objevovat. Na tu jsem ušila první model, šaty do taneční. Rovněž ji můžete vidět na výstavě. Pak panenky přibývaly, jak si vnučka vzpomněla, že chce tuhle a tamhletu.

Kdy vás napadlo sbírat panenky ?
Musím dostat nějaký impuls, ten mě vždy k něčemu nakopne. Jednou jsem poslouchala rozhlas, mluvila evangelická farářka o tom, že sbírá panenky a nejmilejší dárek pro ni je panenka. Já miluji panenky od dětství a tak jsem je začala také sbírat. Ale nejprve tak jednu, dvě ročně. Koupila jsem si každý rok nový typ.

To už jste na ně začala šít?
Ne, to ještě ne. měli jsme je v obýváku. Vždy na Vánoce jsem jim oblékla parádní šaty, zatím ještě koupené. Pak začaly vnučce Barbínky překážet, tak mi je dala do sbírky. Když jsem šla do důchodu, tak moje sbírka čítala asi kolem třiceti panenek. Dávala jsem je do vitrín, kde byly dost namačkané.

Co vás teda přimělo k šití?
Další impuls. Četla jsem o jedné paní v časopise, že šije na panenky, šila na ně hlavně krinolíny. Tak jsem si řekla, že to také zkusím, protože v tu dobu už jsem přemýšlela, co budu dělat v důchodu. Pomalu jsem začala sbírat a schovávat si různé látky a krajky do krabice. Ale na šití pořád ještě nebyl čas. Přišla vnoučata. Až potom jsem začala šít tady v Chlumu. Jsme tady během roku tak sedm měsíců.

Kolik panenek tady obléknete?
Loni jsem tady ušila dvacet modelů, to je v průměru tak jeden týdně. Ale pro mne už je to jako droga, pořád mě to žene někam.

Kdy šijete nejraději?

Šiji většinou večer u televize, nebo po chvilkách během dne. Na modelech je vidět, jak se postupně zlepšuji. Na hodně věcí jsem přišla sama, na určité postupy, jak se co dělá. Dělám si i střihy.

Co vaší vášni říká manžel?
No, manžel Josef je moje oběť. Nejenže mne všude vozí, ale vyrobil mi na ně i dřevěné stojánky. Pak ještě mám od něj malé žehlící prkno, vypadá jako maličký rukávník.

Kde sháníte všechny ty doplňky, pentle a perličky ?
Víte, že je docela problém narazit v Praze na pořádnou galanterii. Jednou jsme byli v Hradci Králové, tam taky nic moc. Nejlepší galanterii mají tady v Rakovníku. Obsluhují tam moc šikovná děvčata. Mám už je vycvičené. Když tam vkročím, hned se ptají, co šiji. Přinesu třeba i vzorek látky a oni mi snášejí a ukazují všechno možné. Na jednu sukni jsem našila deset metrů fialové stužky.

Co vás inspiruje při vytváření kostýmu?
Inspiraci beru z toho, co mám ráda. Například jsem oblékla paní Bornovou a Nedobylovou ze „Sňatků z rozumu,“ také moji milovanou Hello Dolly. Některé postavy jsou z filmů, na přání dětí jsem oblékla Popelku.
Protože mám ráda historii, hodně oblékám skutečné historické postavy. Vždy si postavu nastuduji, jaké měla vlasy a také jaká byla. Například když jsem oblékala Josephine de Beauharnais, běžela jsem koupit hnědovlasou panenku, protože jsem měla jen samé bloňďaté.

Je nějaká postava, kterou by jste nikdy neztvárnila?
Neoblékám ženy, které v historii skončily nějak tragicky.

Které období máte nejraději?
Líbí se mi devatenácté století, secese, začátek dvacátého a hlavně první republika. To byla elegance! Nejsem přítelkyní velkých krynolín. Ráda vytvářím spíše jednoduché elegantní modely. Záleží mi na tom, aby všechno k sobě ladilo i barevně. Některé modely mohly být ve své době sice elegantní, ale já dávám přednost jednoduchosti a eleganci.

Jak se rodí samotný model?
Nejprve si šaty namaluji, pak vytvářím ze základního střihu přesný střih, který odpovídá té době. Taky se mi stalo, že jsem třeba rukáv vymýšlela čtyři dny. Pořád do kola jsem šila a párala, až jsem na to přišla. Bylo to u renezančních šatů.
Nenapadlo vás oblékat Barbíny do našich národních krojů?
Kdepak, to ne. Nejsem moc na ty nabírané sukně a myslím si, že se kroje ani k Barbínám nehodí.

Vaše dámy mají dokonalé doplňky, kabelky, klobouky , spodničky, dokonce i boty. Ty také děláte sama?
Většinou ano, jen některé korálkové kabelky mi udělala dcera. Moc mi nejde navlékat drobné korálky. Ze všeho nejraději vytvářím klobouky. Základní formy jsem třeba nakašírovala a pak je lepila podle kterého toho modelu. Celou krabici botiček mi přinesla moje známá. Ta je dostala od sousedů, kteří se stěhovali a jejich dcera už si s panenkami nehrála, takže boty nechtěli stěhovat do nového bytu.
Musím si také poradit s účesem. Ty vlásky nejdou vůbec učesat, jsou nepodajné. Třeba nakulmovat je, to nejde. Některým panenkám jsem účes přistřihla, aby se hodil ke kostýmu. Někdy je nejdříve učešu a pak začnu šít.

Komu se nejvíce líbí vaše panenky?
Nejvíce oslovují samozřejmě dámy. Chodí sem i školky, ale pro malé děti to není takové. A holčičky si teď hrají s Barbínami tak do sedmi let, pak už jdou k počítači. Ale když přijdou dámy, třeba kolem osmdesátky, vzpomínají na první republiku a říkají, že to bylo takové pohlazení po duši.
Pánové si tady také najdou svoji favoritku. Nejkrásnější je pozorovat celé rodiny, jak si také hledají tu svoji nejkrásnější, dohadují se mezi sebou. Je to takové spontální.

Kam svoji sbírku ukládáte?
Manžel mi udělal v ložnici vitrínu. V ní jsou narovnané a vždy, když jdu spát, tak se na ně dívám. Jenže tam se jich vejde asi šedesát. Teď jich mám kolem padesáti, dál nevím, co bude.

Nosí vám panenky odrostlá děvčata, když už si s nimi nehrají?
Ne, ono se s panenkami těžko loučí. Já bych je také nedala.

Roste vám doma nějaká pokračovatelka, které sbírku jednou předáte?
Bohužel ne. Dneska ruční práce děvčata nějak netáhnou, mají daleko více raději počítače.