Jestli tam chodili často, zavzpomínala ředitelka Městské knihovny v Rakovníku Milena Křikavová, která do knihovny nastoupila v roce 1983: „Knihovna tenkrát byla u Němečků, dnešní lékárna Max. Měli jsme ji rozdělenou na beletrii, naučnou literaturu, kterou jsme nosili ze zákulisí za zdí na požádání. Nebyla volně přístupná. Dále si vybavuji oddělení poezie. Ta se tenkrát hodně četla."

Také tam byl povinný koutek politické literatury. Knihy odtud si půjčovali studenti všech vysokých škol na zkoušky z politologie."

Ty knihy zabíraly obrovský prostor. „Jednou přišla paní, že potřebuje spisy Marxe a Engelse. Upozornila jsem jí, že je toho hodně. Řekla, že má za rohem auto. Přinesla jsem jí pět metrů knih. Byla úplně v šoku. Chtěla si je nejprve odvézt. Pak to vzdala a řekla, že se doma domluví se synem, ať si sem přijde vybrat," zavzpomínala s úsměvem Milena Křikavová.

Na tehdejší knihovnu vůbec ráda vzpomíná. Sešla se tam totiž úžasná parta lidí. Museli být pohromadě a komunikovat spolu. Když někdo řekl nějakou senzaci o knížce, všichni se snažili si ji přečíst. Dole v kancelářích se zaměstnanci seděl i pan ředitel.

Občas se tam knihovnicím povedla i nějaká legrace: „Jeden známý si přišel pro nějakou odlehčenou beletrii pro manželku, že se za chvíli vrátí. Do obalu jsme mu zabalili místo beletrie spisy. Moc jsme se zasmáli. Ale on pak řekl, že jeho manželka moc ne," popisovala Křikavová. Tehdy se ještě knihy balily do papírových obalů. Rakovnická knihovna začala mezi prvními používat igelit, který velmi knihy šetřil.

Po revoluci se politické spisy přestěhovaly nadlouho do skladu. Pak se zlikvidovaly. Většinou se odvezly.
Nejvíce nevhodných knih se vyřadilo po roce 1968. Tehdy funkci ředitele vykonával Vendelín Punčochář. Na toho dopadla odpovědnost odsunout zakázané knihy nejvíce. Když nastoupila Milena Křikavová, našla už jen ohromné seznamy vyřazených knih. „Pro nás to byly knihy až nesmyslné. Zřejmě se tam našla nějaká závadná věta. Tyto knihy musely být odvezeny do Prahy. Nevím, ani z vyprávění kolegů, že by se tu pálily," uvažovala Milena Křikavová.
Do knihoven pak pravidelně přicházel seznam ideologicky nevhodné literatury. Ještě v osmdesátých letech dostaly nemilosrdný „vyhazov" knihy s předmluvami nebo doslovy od zakázaných a závadných autorů. Jinak kniha byla ideologicky dobrá. Vyřazen byl tak i Robinson Crusoe, protože předmluvu napsal Pleva. „To bylo nepochopitelné," podotkla Křikavová.

Knihovna měla sklady ve Všesulově a v Čisté, kam mířily vyřazené knihy. V těchto vlhkých a hnusných prostorách by se bývaly našly i poklady od zakázaných autorů. „Vždy v létě jsme tam vyjeli doplnit knihy, které jsme v knihovně vyřadili. Vidlemi nebo v rukavicích jsme pokaždé tam odtud vybírali plesnivé knihy. Bylo to prazvláštní," uvedla Milena Křikavová.

O zakázaných knihách se Milena Křikavová vlastně dozvěděla až při studiu na knihovnické škole. „Tam se začaly rojit, protože na knihovnické škole studovaly děti lidí, kteří nebyli žádoucí, byli na černé listině a měli odlišné názory," vysvětlovala Křikavová. Získat u nás doma samizdat bylo téměř nemožné. Nynější ředitelka knihovny pochází z vesnice. Samotný Rakovník je malé město, kde se tito se lidé kolem samizdatů tak neslučovali jako v Praze.

Zakázané knihy byly tedy vyřazené, lidé to věděli a neptali se po nich. „Až kolem roku osmdesát šest, sedm jsme získali cyklostyl. Kopírovali jsme knihy ze samizdatu, od Škvoreckých. Na tuhle dobu vzpomínám velmi ráda. Například Černé barony museli za jeden den přečíst tři lidé. Ještě v noci jsme je nakopírované převáželi, aby je mohl přečíst někdo další," vyprávěla Křikavová.

Stejně se četl životopis Adiny Mandlové od Škvoreckých. Půjčený byl na týden pro dvacet lačných čtenářů. Takové hltání knížek s jiným pohledem si podle Křikavové dnes už lidé nedokáží představit. Když se otevřely po roce 89 hranice, lidé doslova hltali knihy, které se sem dostávaly, například od Kundery, Pavla Kohouta, Josefa Škvoreckého.

Dnes už podle Mileny Křikavové kniha trochu ztrácí na popularitě. Informací je všude velmi mnoho. Každý by si měl udělat autocenzuru a přikládat důležitost něčemu jinému, než senzacím, které si přečtou v novinách a na internetu.

Spisy v antikvariátu

Petr Baborák provozoval antikvariát knih od roku 98. Sešly se mu v něm různé kousky. Ale například spisy Marxe a Engelse a podobná ideově vhodná literatura jen zřídka. „My jsme to moc nebrali, spíše, když se objevila nějaká kuriozita. Lidé výtisky kupovali, a pak je někomu věnovali z recese," popisoval Petr Baborák. V antikvariátu jste mohl najít sovětskou historickou literaturu. Velice zajímavé počtení nabízel Kriminalistický sborník z let 1950 až 1991. Dnes už se spisy a podobné knihy v obchodě Petra Baboráka neseženou. Nabízí je Vědecká knihovna v Kladně. Na požádání si je můžete půjčit.

V muzeu je najdete

Manifest Komunistické strany od Marxe a Engelse, jednací řád pro organizace KSČ, Nové cesty rudých odborů, Budovatelský program Gottwaldovy vlády z roku 1946 najdete v knihovně Muzea T. G. M. v Rakovníku. „Žádné ideově zaměřené knihy jsme nevyřazovali. Máme je v archivu nebo v knihovně muzea jako historický dokument doby," řekla Kateřina Uhrová, vedoucí knihovny rakovnického muzea. Další podobné svazky už sem lidé nenosí. Většinou kolem výročí historických událostí přinášejí celostátní noviny a časopisy. takže v muzejní knihovně jsou například Květy, Rudé Právo z roku 68. Z roku 89 tu je Rakofórum, časopis Občanského fóra.

Co je samizdat

Znamená z ruského samo vydáváno. Před rokem 89 se takto vydávala díla od ideově nevhodných a zakázaných autorů, která se sem dostávala ze zahraničí. Opisovala se přes kopírák většinou na tenký průklepový papír, nebo rozmnožovala cyklostylem. Díla pak kolovala mezi lidmi.  Ve všech komunistických zemích byl kontrolován přístup k cyklostylům, kopírkám. Přesně se evidovalo, co bylo kopírováno a kolik. Dotyčný se musel prokázat občanským průkazem.