Senior nyní žije v pečovatelském zařízení v Kladně a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu se předávání ocenění v lánské sokolovně nezúčastnil. Přesto mu publikum věnovalo při galavečeru velkou pozornost a obrovský potlesk.

Myšlenka předávání ocenění Klobouk dolů se zrodila v hlavě principála Divadla Lány Romana Havelky v roce 2006. Od té doby cenu divadelníci předávají pokaždé ve spolupráci s obcí.

Laureát získá pokaždé stříbrný odznak s logem ceny, které navrhl lánský rodák a výtvarník Petr Kellner. Ten také každoročně oceněnému namaluje obraz s motivem Lán. Jméno oceněného je následně zvěčněno na tabuli, která je po celý rok vystavena na lánském obecním úřadě.

Lánský rodák Vladimír Srnka se narodil 30. července 1930. Otec byl lánským holičem a provozoval trafiku, maminka se starala o domácnost. Na vojně ho komunisté odveleli k takzvaným Černým baronům a zažil poměry na dole Doubrava. To jen proto, že měl tatínka živnostníka, s režimem nesouhlasil a nebál se to komunistům říci do očí. „Ostatně osobní odvaha říkat naplno, co si myslí, je jeho charakteristická vlastnost,“ doplnil k laureátovi principál Roman Havelka.

V dole dostal Vladimír Srnka těžký zánět ledvin a skončil v nemocnici. Zbytek vojny odpracoval na různých komunisty řízených stavbách.

S milovanou manželkou Libuškou Koulovou ze Srb se seznámil v Lánech na májích, kam přijela s kamarádkou na kole. Měli spolu tři děti, Vláďu, Libušku a Romana. Spolu prožili i smrt syna. Manželi byli celých šedesát let až do Libuščiny smrti.

Chvíli po vojně pokračoval v otcových holičských šlépějích a lánští jeho služeb využívali. Na obživu třech dětí to však nestačilo. Díky pomoci tehdejšího lánského starosty získal i přes komunisty proklamovaný nežádoucí profil místo v kladenských pekárnách. Tam jako odbytář pracoval až do odchodu do důchodu tedy 11 let. Ještě v důchodu provozoval otcovo řemeslo, holičské křeslo s náčiním stále stojí v chodbě.

BARÁČNÍK

Jedenáct let, až do svých zhruba 70 let, patřil Vladimír Srnka k předním lánským baráčníkům. „Po sametové revoluci jako jejich rychtář dával spolu s nimi dohromady Českou besedu a učil mladé lidi tancovat dle této staročeské tradice,“ připomněl zásluhy oceněného Roman Havelka.

Sháněl vytrvale lidové kroje. Obnovil v Lánech Staročeské máje tak, jak skutečně mají vypadat, tedy s vyhrávající kapelou na voze taženém koňmi, chozením po vsi a tančením pod májkami. Těch k příbytkům svobodných dívek za jeho baráčnického působení rozmísťovali až osm desítek.

Sám Vladimír Srnka říká, že baráčnictví je o šíření vlastenectví, staročeskosti. Právě vlastenectví, je pro něj základní životní hodnotou. Mrzí jej, že by se dnes mnozí mladí lidé styděli si lidový kroj obléknout. „Staročeskost jsou naše kořeny, k ní bychom měli mít úctu,“ říká.

Deset let působil Vladimír Srnka také jako předseda organizace pomáhající důstojnému žití zdravotně postižených občanů Novostrašecka. Organizoval rekondiční pobyty, pomáhal invalidům s návštěvami lékařů a tak dále. Do poslední chvíle, co mu zdraví dovolilo, byl ještě jakýmsi důvěrníkem, na kterého se invalidní člověk v těžké chvíli může obrátit.

Býval také sportovcem, kapitánem týmu stolního tenisu. Rád se také procházel po lesích, byl vášnivým houbařem.

Kromě samotného ocenění Klobouk dolů nechyběla ani každoroční divadelní premiéra. V té představili lánští herci komedii Lásko, vezmeš si mě? od dramatika Marca Cavallara. Italsky temperamentní komedie pojednává o tom, co se stane svobodnému, záletnému miliardáři, když požádá o ruku všechny ženy, které sváděl, a když všechny tyto ženy vtrhnou do jeho vily s úmyslem uspořádat svatbu, kterou jim slíbil, a přitom neví o vzájemné existenci.