Ondřej studuje kovařinu na Střední škole umělecké řemeslné v Praze. Nyní je ve třetím ročníku. Za rok bude maturovat. Na otázku, proč chce být kovářem, odpověděl jednoduše: „Děda je kovář a podkovář. Otec je obráběč kovů, takže jsme doma všichni od železa. Já jsem chtěl zkusit něco jiného než obrábění, proto jsem šel na tenhle umělecký obor a zaujalo mě to."

Budoucí kováři se ve škole učí dělat například nástroje, jako je kladivo, květiny, ozdobné mříže, kliky, klepadla. „A hřebíky. Ty děláme pořád. Tohle je obyčejný kováčský hřebík," ukazoval Ondřej na hřebíky zapíchané v dřevěném špalku vedle něžných kovových růží. Udělat růži, to už chce nějaký fortel. Ale žáci se nejprve učí překovávat materiál, aby dobře zvládli práci s kladivem. Pak přejdou na hřebíky, učí se správně vystřeďovat hlavičky a také pracovat v rychlejším tempu. Pokračují kováním lístečků a dalších složitějších prvků.

„Mě ale nejvíce baví dělat různé nástroje," přiznal se Ondřej a ukazoval pořádné kladivo, které je vykované z kolejnice, se kterým právě pracoval. Kromě něj už zvládl svícen nebo velké růže. Objednal si je u něj kamarád jako dárek k Vánocům své přítelkyni. Kovařina Ondřeje zkrátka chytla a chtěl by s ní pokračovat i v dalším životě.