Nyní je už řadu let předsedkyní Klubu vojenských důchodců v Rakovníku. Co vlastně takový klub dělá a kolik má členů, prozradila v rozhovoru.
Klub vojenských důchodců není možná mezi lidmi moc znám.

Co si máme pod tímto názvem představit?
Klub sdružuje všechny lidi, kteří pracovali v armádě. Jsou to občanští pracovníci i bývalí důstojníci a praporčíci. V rakovnickém klubu jsou jen lidé z Rakovnicka, kteří sloužili po celé republice, například na ministerstvu obrany, nebo dříve hodně ve Slaném, Lounech i Žatci. Někdy se stane, že spolu kdesi sloužili a opět se sejdou až v klubu. Máme padesát čtyři členů. Nejstarší pán se narodil v roce 1924. Ještě rád mezi nás přijde. Jinak kluby fungují na každém okrese. Na jejich činnost vyčlenilo peníze Ministerstvo obrany ČR.

Jaká je činnost klubu?
Staráme se o to, aby lidé šli stále dohromady, setkávali se a nezůstávali stále doma. Přicházejí mezi nás i s partnery. Vymýšlím jim proto různé aktivity. Každé druhé úterý v měsíci chodíme na bowling.
Naposledy se nás sešlo čtyřiadvacet. Zčásti si hru hradí členové klubu, zčásti přispívá ministerstvo obrany. Pokud má někdo narozeniny obzvláště kulaté, společně je oslavíme. Oslavenec zpravidla přinese nějaké pohoštění, takže posedíme, popovídáme si.
Přicházejí i ti, kteří bowling nehrají a přijdou mezi nás alespoň o narozeniny. Na posledním bowlingu v roce posedíme při kytaře, dáme si občerstvení.
Nejhorší je, když někomu zemře partner. Snažíme se, aby stále chodil mezi nás a nezůstával doma sám.

Navštěvujete také kulturní představení?
To ano, protože ne každý sportuje. Zajišťuji vstupenky v Kulturním centru do divadla i na koncerty, většinou je to za padesát, sedmdesát korun, protože každý důchodce dostává příspěvek dva tisíce korun.
Udělám seznam zájemců, pošlu ho do Prahy. Zamluvím třeba šedesát vstupenek. Většinou už máme rozvrženo, kdo kde bude sedět.
Obsazujeme první nebo druhou řadu, abychom dobře viděli. Kdo nesportuje a nechodí ani na kulturu, může peníze využít jako příspěvek na rekreaci ve vojenských zařízeních a nebo v lázních. Vše záleží na každém členovi.

Spolupracovali jste také s místní posádkou?
Ano. Vojáci dříve pořádali den otevřených dveří, tam jsme nikdy nechyběli. Kasárna navštěvovaly i školy, bylo to pěkné. Už se těšíme, že tu posádka zase bude. Kdysi nám půjčovali i autobus. Jezdili jsme na různé výlety. Nezapomenutelné bylo letiště v Čáslavi, automobilka v Kolíně. Zastavili jsme se i na hradech a zámcích. Spolupracujeme i s jinými organizacemi, například se Svazem bojovníků za svobodu. Potkáváme se pravidelně při uctění památky padlých vojáků v květnu, nebo v říjnu při výročí vzniku republiky a také při Dni válečných veteránů.

Jak jste se dostala k funkci předsedkyně Klubu důchodců v Rakovníku?
Pracovala jsem jako civilní zaměstnanec na Vojenské správě v Rakovníku. Tam jsem se dostala z okresního výboru dobrovolných hasičů. Dělala jsem jim kancelářskou práci. Od mládí jsem sportovala, cvičila jsem spartakiádu. Byla jsem přebornice republiky v hasičském sportu. Když nastoupila moje dcera do 1. Základní školy v Rakovníku, požádali mě, jestli bych nešla dělat pionýrskou vedoucí. Souhlasila jsem. Zúčastnili jsme se různých soutěží, jako byl Partyzánský samopal, děti vyhrávaly. Vedla jsem i kroniku. Tu jsem odevzdala na 1. Základní škole. Tím pádem mě znali i v kasárnách a tak mi nabídli, abych vystřídala jednu pracovnici, která chtěla odejít do Domu pionýrů a mládeže. Nakonec jsem u vojáků zůstala až do důchodu.