Její úžasné pohledy na krásnou přírodu našeho regionu zdobí foyer Kongresového centra v Praze.

Osmašedesátiletá, jak sama říká, „amatérská fotografka" umění fotografie vystudovala na střední škole v Děčíně. „Jenže jsem se k focení vrátila až po pětadvacetileté pauze, takže se neodvažuji označovat za profesionálku. Tehdy a dnes, to je velký rozdíl. Kdysi bylo vše na manuál: záběry bylo třeba nastavovat. Dnes zmáčknete spoušť a je to," vysvětlila Helena Louženská.

Jedná se o tříetapovou nejdelší a největší výstavu skupiny 3+2. „Tedy fotografů z mnoha koutů naší republiky. Mnoho z nich velice dobře znám," upřesnila Helena Louženská.

Její pohled skrz hledáček foťáku je nevšední. Fascinující. Fotky přírody, která ji obklopuje, dostávají díky jejímu vidění světa zcela nový rozměr. „Poslouchala jsem nedávno v rádiu rozhovor s nejstarší českou fotografkou, které tehdy bylo devadesát let. I té se ptali, jak to dělá, že má tak krásné fotky… Ona odpověděla stejně, jako bych odpověděla i já: Ani nevím. Zmáčknu čudlík a je to," popsala Helena Louženská.

Helena Louženská sice pochází z Mostu, ale už je přes čtyřicet let pevně svázána s malebnou vískou Velká Chmelištná na Rakovnicku.
V roce 1971 zde spolu s manželovými rodiči koupili chalupu na rekreaci. „Zprvu jsme zde trávili každý víkend, každou dovolenou. To, že jsme tady pracovali, nám vůbec nevadilo. Hlavně, že jsme byli venku z města. Což bylo dobré i pro naše syny Miroslava a Martina," zdůraznila Helena Louženská, která právě tady dnes nachází největší množství inspirace pro své fotografie. „Udělali jsme jen dobře, že jsme se sem v padesáti definitivně odstěhovali. Časem jsem si tady totiž splnila i svůj sen a vrátila se zpět k focení," dodala Louženská.

ROZHOVOR

Od toho malého domku ve Velké Chmelištné jsem odjížděla s myšlenkou: „Úžasná žena". Ano, Helena Louženská se nesklonila před několika životními výzvami, technikou ani před vážnou nemocí. Dokázala znovu objevit svůj jedinečný talent a o své životní a umělecké zkušenosti se ráda podělí i s druhými. Dnes vám přinášíme první část rozhovoru s touto neobyčejnou Rakovničankou.

Vaše fotografie přírody visí v této chvíli v pražském Kongresovém centru. Jak k tomu vlastně došlo?
Díky Facebooku. To je úžasný vynález. Přestože je mi už osmašedesát let, tak jsem s naučila zcela svépomocí zacházet s internetem a zcela náhodou jsem se dostala, aniž bych to tušila, mezi umělce. Každý totiž nemá ve svém profilu, že je hudebník, výtvarník nebo fotograf. Někdo mě prostě požádal o přátelství, já se podívám, zda má zájmy podobné mým, a pokud ano, tak si ho přidám mezi přátele.
Mám ráda komunikaci a na druhou stranu nejsem takový typ, který sbírá na internetu přátele za každou cenu, abych se mohla chlubit jejich ohromným počtem. Musím mít pocit, že se přátelím s lidmi, se kterými si máme navzájem co dát. A tak já, která opětovně fotím teprve čtyři roky, už radím zase těm méně zkušeným. A nebo zase si já ráda vyslechnu radu od někoho, kdo je mnohem dál, nežli já. No a mezi těmito přáteli byli tací, kteří mě loni na podzim oslovili a pozvali k účasti na fotografické výstavě v Praze.

Bylo to překvapení?
Jasně. V životě jsem nevystavovala. Výstava v Praze je rozdělena do tří etap na derniéru na začátku léta. Tak jsem si tu první etapu v lednu jela okouknout. Abych věděla, co se vlastně na mně bude všechno chtít. A to, co jsem se se dozvěděla, se mi líbilo. Zjistila jsem, že si každý na svém panelu dělá, co chce. Není na to žádná šablona. Prostě svoboda. Nakonec jsem dostala dva panely.

Výběr byl asi těžký, při množství fotek, které máte?
Volala jsem i sousedky: „Holky, pojďte mi pomoci vybrat." Každému se totiž líbí něco jiného. No bylo to těžké. Nakonec jsem jich tam vezla patnáct a dvanáct tam definitivně zůstalo.

Které například?
Mám tam jednu cestu za vsí. Takový předjarní pohled. K této fotce se váže příběh. Viděl ji totiž na mém face-bookovém profilu jeden malíř z Brna a moc se mu líbila. Tak mě oslovil, zda by podle ní nemohl namalovat obraz.
Souhlasila jsme a poslala mu fotku e-mailem s podmínkou, že jeden namaluje i mně. Co slíbil, to udělal.

Jak se jmenuje?
Martin Hodek a přijel se dokonce podívat na vernisáž výstavy.

Kterou fotografii máte vy osobně nejraději?
Zhruba před rokem nás začal navštěvovat zrzavý kocourek, vesnický tuláček. Nejprve se bál, ale když jsme ho začali krmit, tak je tady už jako doma. Takové vděčné zvířátko. No bylo takové pěkné odpoledne a já si řekla, že udělám takovou první výstavu venku před domem. Fotky jsem zaklipovala a dívaly jsme se na ně s kamarádkou. V tom přišel tenhle kocourek, říkáme mu Miky, a ulehl si proti fotkám a začal si je prohlížet. Tak jsem tohoto prvního diváka vyfotila a teď tahle fotka také visí v Praze.

Co vás během vernisáže nejvíce potěšilo?
Ta neuvěřitelně přátelská atmosféra a to, jak jsme se tam poznávali. Vždyť jsme se většinou znali jen z internetu.

Foťák pro vás hodně znamená…
Dnes brzy ráno jsem byla také fotit. Kombinace mlhy a slunce, to se mi hodně líbí. Nemusím nikam jezdit. Tady je stále co fotit.V obci jsou tři rybníky, za obcí dva. Kolem dokola lesy. V různých ročních obdobích a za jiného světla krajina nabízí bohatý výběr toho, co mám zvěčnit. Díky foťáku jsem začala znovu žít naplno. Víte, mám za sebou boj s těžkou nemocí. Všechno se jí změnilo. Jsem po různých operacích především v obličeji. Diagnostikovali mi rakovinu kůže, ale nejsem z těch, kteří zalezou a začnou nad sebou plakat. I když i probulených nocí bylo hodně. Ale pak se musím zvednout a začít něco dělat a bojovat. Zatím jsem nad nemocí zvítězila.

Pocházíte z Mostu. V sedmdesátých letech minulého století jste tady ve Velké Chmelištné koupili spolu s rodiči manžela chalupu…
A jsem za to vděčná už jen proto, že můj život dostal nový rozměr a naučila jsem se mnoho nových věcí, jako třeba rozdělávat oheň v kamnech, štípat dřevo, řezat na cirkulárce… To víte, že jsem si někdy posteskla, proč nejedeme do Řecka nebo Egypta, ale prostě to nešlo. Vždy tady na nás čekala nějaká práce, třeba nakládání okurek… Na všechno jsem si pomalu zvykala, i když jsem to proklínala: Nebylo by mi lépe v paneláku u ústředního topení? Nemusela bych se starat, jestli někdo přinese uhlí, zda mám dost dřeva… ale neměnila bych to. Dalo se to zvládnout a naučit. Také jsme tehdy byli mnohem mladší. Začala jsem poznávat praktický život. Pěstovat zeleninu, ovoce… Navíc všechny problémy vyváží to, že tady naši synové Miroslav a Martin strávili úžasné dětství.

Kolik máte dětí a vnoučat?
Dva syny: Miroslava a Martina, čtyři vnoučata: Martin 22, Míša 16, Káťa 12, Matěj 9 let.

Takže jen spokojenost?
Jediné, co mi vadilo a dnes už to beru s rezervou, je lidská závist. Mně nevadí to, že si lidé na vsi vidí do talíře, ale ta naprosto hrozná lidská nectnost, jakou je závist.

Řekněte nám něco o svém životě v Mostě.
Jsme vlastně s manželem, který se jmenuje Miroslav, bezdomovci. Starý Most, kde jsme se narodili, byl zbourán. Brali jsme v roce 1967 v kostele, který přestěhovali. Staršího syna Miroslava jsme nechali v roce 1968 pokřtít v kostele, který zbourali, takže když jsme tam chtěli v roce 1973 nechat pokřtít i mladšího syna Martina, už to nešlo.

To je smutné…
V době, kdy se boural starý Most, jsem právě studovala na střední fotografické škole v Děčíně a tak mám z té doby dost fotografií. Tenkrát v tom věku jsem si to moc neuvědomovala, ale dneska, když se na ty fotky podívám, tak je mi opravdu smutno z toho, jak mohli zničit tak nádherné město.

Proč právě fotografická škola?
To rozhodla maminka. Já původně chtěla být kadeřnicí. Ve škole jsme měli oddělení fotografů a kadeřnic. Jenže pak mi fotografie přišla k chuti. Nebavilo mě ale focení v ateliéru. Takové ty stylizované fotky. Běhala jsem raději na fotoreportáže a fotila svatby, pohřby, křtiny, Den horníků, MDŽ.

K focení jste se vrátila po pětadvacetileté přestávce. Kdysi jste ještě fotila na kinofilm…
Nyní preferuji digitál, který mi naprosto vyhovuje. Hlavně tím, že mohu fotit do aleluja. Nejsem už omezena počtem 36 snímků na kinofilmu. S focením jsem skončila, když teprve začínala barva. Znala jsem tedy hlavně černobílou fotku, která jde zase do módy. Ale já preferuji barvu. Fotím přírodu, a tam musí být dle mého názoru barva.

Takže jste si musela pořídit i další techniku a naučit se s ní zacházet…
Mám notebook a program, kam si fotky ukládám, a když se mi zdá, že už jich tam mám hodně, tak je ještě přesouvám do externího disku.

Jak jste vlastně k počítači došla?
Manžel ráno odjel do práce a já tu zůstala sama. Přijel večer, za chvíli usnul a já neměla pořádně s kým promluvit. Zkoušela jsem pletení, vyšívání, šití, křížovky … Měli jsme tu dva psy a kočku, ale… Říkala jsem staršímu synovi: Za chvíli přestanu komunikovat. Je tu krásně, ale já tu asi zblbnu! A on na to: Nechceš počítač? Nejdřív jsme mu řekla, že se asi zbláznil, že pořádně nerozumím ani mobilu. Ale dneska počítač miluji. To víte, zprvu mě to stálo hodně úsilí a nervů, nežli jsem se do toho pořádně dostala. Stále jsem byla na telefonu a ptala se, co mám kde zmáčknout, a že se bojím, že něco rozbiji… ale nakonec jsme se všechno prakticky sama naučila.

A pak přišla řada na foťák?
Pak mi syn navrhl, zda se nechci také vrátit k focení, že jsme kdysi fotila dobře. A zase jsem měla obavu. Z toho, že je dnes focení úplně o něčem jiném, že už bych to neuměla. A syn mi oponoval, že když jsme se naučila na počítači, tak že se naučím ovládat i digitální foťák. V tom mi hodně pomohl zase počítač – Facebook. Hodně jsem se tam naučila od různých lidí, protože se nestydím zeptat. Našla jsem tam mnoho mladých lidí, kteří fotit umí a nebyli skoupí na to, aby mi poradili. Tak jsem třeba jela pro první foťák do Prahy, kde jsem se setkala s jedním mladým chlapcem, který mě dovedl do specializovaného obchodu. Tam jsem byla jak Alenka v říši divů. Tolik foťáků jsem v životě pohromadě neviděla. Poradil, které cenové relace bych si mohla dovolit. Hlavně, aby mi seděl do ruky. A v září roku 2010 jsem začala znovu fotit.
Pomalu jsem začala objevovat, co a jak. Je to stejné jako s plaváním nebo jízdou na kole. Co se v mládí naučíte, to se nezapomene. Ovšem nejdůležitější je schopnost vidění. Aby to na fotce trochu vypadalo, aby byla pěkná kompozičně a tak dále… Jsem členkou Amatérské skupiny, tak se jmenuje, a fotíme pro radost. Přátelíme se přes Facebook.

Nyní poprvé v životě vystavujete své fotografie a dokonce v Praze v Kongresovém centru…
Ale já se cítím jako úplný nováček. Kdysi jsem byla profík v manuálu, ale v digitálu jsem amatér. Stále se učím. Jsem především šťastná za to, že se mi vrátila radost z focení. Byly jiné starosti.

Mohu vědět jaké?
Přišel okamžik, kdy se kdysi všechno změnilo. Přišla ošklivá nemoc. Možná jste si všimla, že jsem po různých operacích především v obličeji. Byla to rakovina kůže. Nejsem z těch, kteří zalezou a začnou nad sebou plakat. Musím něco dělat a začít bojovat. To víte, že to nebylo hned. Mám za sebou hodně probulených nocí, ale zvládla jsem to. Zatím jsem ale zvítězila.

Hovořila jste o svatbě v kostele a křtu dětí. Jste věřící?
Mám svoji víru, ale bez církve. Ráda chodím po kostelích, ale spíše kvůli té atmosféře, zvuku. Třeba když se rozezní varhany, nebo když je slyšet něčí krásný hlas. Snažím se třeba rozpohybovat i místní kostelík ve Velké Chmelištné, aby se tam aspoň na Vánoce sešli lidé, a oni přijdou i z okolí. Ale chodit v neděli do kostela, to ne. Nejvíce mi vadí, že když věřící udělá něco špatného, tak stačí třikrát přeříkat Očenáš a je mu odpuštěno. To se mi prostě nelíbí. Člověk má nést za své činy odpovědnost. Když něco provedu, tak musím očekávat, že budu potrestán, nebo že budu muset svůj hřích dostatečně odčinit. To, co církev nabízí, je pohodlné, falešné řešení a do toho já jít nemohu.

Jaký je dnes váš život po nemoci?
Někteří doktoři mi pomohli, ale hodně bylo i těch, kteří mi ublížili. Tak jsem si řekla, že se podívám na alternativní medicínu. Konkrétně na bylinky. A hned jsem předělala celou zahradu. Záhony se zeleninou jsem zrušila a zasadila do nich kytičky a bylinky.
Jenže jsem potřebovala někoho, kdo by mi poradil. Vím, že i bylinky dokáží ublížit. Tak jsem našla Dědka kořenáře na internetu. Je to pan Nový z Pardubic. Zlatý člověk, který mi otevřel oči i ohledně jiného přístupu k životu. Říká, že to není o tom, jen přežívat. Už to ňák doklepat… a má pravdu. Díky jeho radám jsem v roce 2010 přestala kouřit. Ne že bych musela, ale chtěla jsem. „K tomu aby jste přestala kouřit, vás nedonutí nějaká nemoc, nebo že vám to někdo zakáže, vy musíte sama chtít," říkal Dědek. Měl pravdu. Tak jsem změnila život a zvítězila jsem zatím i nad nemocí.

Takže je váš život svázán i s bylinkami?
Hraji si s nimi. Je to krásná práce. Suším je a rozdávám po přátelích. Pokud chtějí. Ale do některých se raději nepouštím.

Které bylinky si nejvíce ceníte?
Je jich více, ale královnou je nejvíc proklínaná kopřiva. S tou se nemůžete otrávit. Dá se konzumovat za syrova i usušená. Můžete ji užívat i ve velkém množství. Nesmíte je ale sbírat u sinice nebo na kompostu. Výborný je měsíček nebo pampeliška. Ty obyčejné jednoduché rostlinky, které rostou všude okolo nás.

Letos by mělo být hodně klíšťat. Nevíte o nějakém přírodním prostředku proti nim?
Nejen na klíšťata, ale i komáry je dobrý ocet s rozmarýnem. Večer nechám probublat ocet, pak ho stáhnu z ohně a vhodím tam několik hrstiček rozmarýnu. Čím více, tím lépe. Pak to nechám louhovat až do do rána.