Čeho si všeobecně na lidech nejvíce vážíš a jaký typ lidí nesnášíš?

Když dokáží předávat pohodu. Pak rovňáků, kteří ti řeknou třeba i nepříjemnou pravdu do očí. A také si vážím takového člověka, který dokáže uznat, že se třeba i zmýlil a v zájmu dobré věci se podřídí.
Nesnáším kretény. Z některých politiků se mi chce občas zvracet, počínaje hlavou státu. Občas se stydím za to, že mě, Čecha, takoví lidé prezentují v cizině.

Jsi členem nějaké politické strany?
Ne, ale politika mě nenechává chladným. A ve chvíli, kdy mohu svým jménem nějak pomoci, tak jdu do toho. A když mě někdo nebo něco vytočí, tak napíšu nebo řeknu veřejně svůj názor. Myslím, že kdyby nás takových bylo více, tak se k nám přidají i lidé, kteří jsou na vážkách a může se stát i to, že znovu vyjdeme do ulic.
Nedávno jsem viděl péefko, které hovořilo za vše. Před pražským hradem jsou vyfoceni dva důchodci s holemi v rukách. A u nich je noticka: Když na hrad, tak s holí. A já si myslím, že by to mohlo začít fungovat, kdybychom tam občas s těmi holemi zašli.

Na krku máš dva zajímavé přívěsky…
Oba kdysi patřily manželce. Boží oko, které jsem jí kdysi koupil v Plané nad Lužnicí, a křišťál, který dostala od tetičky Libušky. Protože už ani jeden nenosila, tak jsem jí je sebral a teď ji mám skrze tyhle přívěsky stále s sebou. Nosím si s sebou svoji ženu.

Měl jsi v životě chvíle, kdy tě opravdu potěšily reakce na tvoji osobu od docela cizích nebo téměř neznámých lidí?
Stalo se to během festivalu Léto na Berounce. Jednou pršelo a my museli koncert ukončit v půli. Všechny diváky jsme obcházeli a omlouvali se jim. Většina to chápala, ale byla tam parta mladých lidí, která nám nevybíravým způsobem nadávala. Tu se tam objevil jeden člověk z Rakovníka a okřikl je: „Ty blbečku, až toho uděláš pro kulturu tolik, co Milan, tak můžeš mlít hubou!"
Tuhle mi zase nějaká paní v Rakovníku, když jsme se potkali ve dveřích obchodu, z ničeho nic povídá: „To jsem ráda, že vás vidím, já vám musím něco říci. Chci vás pochválit za to, co pro Rakovník děláte." Pak odešla a pro mě to bylo větší ocenění nežli to, které jsem za přínos kultuře dostal nedávno od města.

Jakou muziku posloucháš v soukromí?
Jethro Tull, Dire Straits, Pink Floyd, Rolling Stones. Uvnitř jsme bigbíťák, což je možná trochu na muzice Hradního Dua znát. Moje druhá stránka je zas nakloněna folku, a tak se to ve mně bije a vzniká z toho folkrock.

Máš čas chodit na koncerty kolegů?
Občas, ale úplně to nepřeháním. Nejsem vymetač koncertů. Když bude v kácéčku hrát někdo, koho jsem dlouho neviděl a neslyšel, zajdu se tam podívat. Ale to, abych se viděl s Nezmarama v jižních Čechách na festivalu a druhý týden je šel pozdravit v Rakovníku do šatny, to se nestává.

Na jaký kulturní zážitek v uplynulém roce budeš ještě dlouho vzpomínat?
Svěcení nových kostelních zvonů v Hosíně. Byl tam i Karel Schwarzenberg a akce měla kulturní doprovodný program plný muziky a divadel. Jak už to tak bývá. Ten se konal na tamním velikánském statku, kde žije taková specifická komunita úžasných lidí. A tu tvoří mimo jiné i Divadlo Studna, které jsme měli jako hosty i na loňském Vánočním koncertě Hradního Dua. V Rakovníku předvedli neskutečný výkon. Ale zpět k Hosínu. Je to takový velký dvůr a mnoho budov, kde ti lidé bydlí, žijí a pracují. Přijdeš tam do hospůdky a mluví s tebou, jako bys tam patřil odjakživa. Všude pohoda, nádherná vstřícnost a oni měli pocit, že Hradní Duo je jejich. Byla to prostě nezapomenutelná, pohodová akce.

A hudební?
Mám hodně rád blues a jedním z takových lidiček, který dělá tuhle muziku skvěle, je Petr Olejník. Mají s Bubákem kapelu Strašidelný Elektrik Band. Není to úplně o penězích, prostě jen proto, že je to baví, a baví je to moc dobře. Bomba zážitek. Šikovní muzikanti.

V létě loňského roku tě mohli Rakovničané slyšet při mini intimních koncertech na zahrádce u Osvětového domu…
Oslovilo mě vedení Kulturního centra v Rakovníku, zda by podobným způsobem nemohli osvěťák využít, a já na to kývl. Takže jsem si tam pár večerů spolu s kamarády odehrál. S Tomášem Fouskem, se kterým jsme kdysi hrávali na Kladně, Davidem Maříkem, se kterým si hudebně sedíme stejně jako s Helenou Parisovou, se kterou sdílíme společnou lásku ke kapele Marsyas. Byly to takové takřka klubové večery, při kterých jsem také četl své povídky a básničky. A zase byla pohoda.

A propó – co ty a knihy?
Jsem učitelský synek a knihy miluji. Doma jsme měli velkou knihovnu a já mám dnes také moře knih. Nejraději jsem měl science-fiction, dnes miluju absurdní literaturu. Třeba takový Ivan Vyskočil, ten mě moc baví. V ději jeho knih je mnoho legrace a mnohdy končí zcela neočekávaně naruby. Podobným stylem se snažím psát své povídky pro dospělé.Aktuálně mám nastřádáno na novou knihu, která, doufám, někoho osloví. Jmenuje se Strašidla dospělých. A popisuje boj a žití dospělých s klasickými fóbiemi, jako je tchýně, policajt, zubař, smrt, exekutor a úředník jako takový. Známe to všichni, přijdeme na úřad a za chvíli máme chuť vraždit, protože nás posílají z kanceláře do kanceláře, z poschodí do poschodí. Ve finále zjistíte, že nemáte ten správný formulář se správným číslem.

Kdy jsi začal psát pohádky?
Moje dcerunka Ellinka mi kdysi řekla, že nechce, abych jí pohádky četl. Přála si, abych si vymyslel nějaké vlastní.
První kniha pohádek tak vznikala po nocích. Ellinka v půlce pohádky usnula a já dole na počítači do půl třetí do rána na počítač zaznamenával vše, co jsem si večer u její postýlky navymýšlel. No a pak to vyšlo jako Pohádky z roztržené kapsy. Potom mě oslovil Radek Adamec, zda s ním nechci dát dohromady pohádky o mašinkách. Nahodili jsme témata a napsali společně osm pohádek, které dokonce namluvil herec Josef Somr a vyšly na CD pod názvem Pohádky z depa a kolejí.

A pokračování?
K mašinkovským pohádkám už máme napsán i druhý díl. Je tam tentokrát například mašinka od Brna, která mluví hantecem. Pak je tu další společná kniha pohádek o strašidlech, Bubákov a Strašákov, které jsou už namluvené a čekají na vydání. Baví mě dělat umělé historické příběhy. A napasoval jsem tam strašidla na Rakovník a okolí. Takže se třeba dozvíte, že na přítoku k rybníku Bucek kdysi žili vodníci, nebo na Krakovci bezhlavý rytíř. A ještě se vrátím k těm mašinkám. Když jsem psal o trati Kolešovka, napadlo mě, že by tam mohl být jakýsi starý pan Kolda. No to se nabízí – Kolešovka – kolo – Kolda. Když jsem text poslal správci Kolešovky, jestli tam nejsou nějaké technické boty, vše schválil s dodatkem: „Nicméně jestli byste mohl toho pana Koldu vyhodit a napsat tam pana Koláře. Pan Kolář na Kolešovce opravdu dělá."
No to bylo fantastické – ten symbol kola byl nakonec opravdu autentický…
Do příběhu jsem také zabudoval jednu starou paní, která skutečně chodí kolem trati na procházky, a také svoji první dceru Verču a jejího přítele Zdendu. Prostě mě to baví.