Dá se vůbec popsat ta zřejmě jedinečná atmosféra, o které všichni ti, kteří se z Banátu každoročně vracejí, hovoří?

Jirka: Festival je zasazen do naprosto jedinečného prostředí. Je tam doslova genius loci (duch místa). Podobné festivaly, kdy je do jejich pořádání zapojena doslova celá vesnice, u nás nejsou. Doslova vás udeří pocit jakoby celý festival byl jeden organismus. Není to žádné umělé či dokonce vyumělkované prostředí.

Káťa: Je to takové čisté, ryzí. A můj první dojem byl, že jsem u své babičky na vesnici. Všude zněla čeština.

Jana: Ano hovoří česky a zachovali si dodnes i některé české kulturní tradice. Mají ve své mluvě například pár výrazů, které jsou dnes už zastaralé nebo mají jiný význam. Tak třeba říkají místo minulý týden, prošlý týden.

Vojta: Ale čeština tam zněla i z jiného důvodu. Šli jsme naprosto neznámým prostředím a najednou se ozve: „Hele Bendl tebe znám z Rakovníka! Je to úsměvné a milé ujet 1200 kilometrů abychom potkali v zapadlém koutě Rumunska kdesi v horách lidi z Rakovníka.

Katka: Ještě bych řekla, že je to specifický fesťák pro specifické lidi. A hlavně žádná komerce. Škoda, že jsme tam nemohli být po celou dobu jeho trvání. I to málo, co jsme tam stačili zažít, bylo naprosto nezapomenutelné.

Jana: Všichni tam byli příjemně naladěni. Jejich domácí višňovka kolovala. Oni tam pálí naprosto všechno, ale je to vždy výborné.

Měli jste možnost pohovořit si déle s někým z místních?
Jirka: Jednu noc jsme strávili u Marjánky. To je sympatická paní v důchodovém věku. Jedna z mých babiček bydlí v Orlických horách a je zatížená na ten samý styl zařízení domu. Má také všude pořádek a hodně takových drobnůstek jako jsou dečky, fotky vnoučat. Bylo vidět, že stejně jako naše babičky i ona žije pro rodinu i když se právě její děcka odstěhovala daleko do Čech. Nepřišlo mi vůbec, že bych trávil čas u někoho z jiného kulturního prostředí.

Jak jste se k ní dostali?
Jirka: Díky Janě, která před zhruba dvěma lety strávila v Rumunsku kvůli bakalářské práci dost času.

Jana: S Marjánkou jsme se znaly. Je to naprosto skvělá bytost. Byla jsem ráda, že se u ní podařilo sehnat přespání. Ona si přivydělává tím, že u ní často bydlí krajané, kteří tam jedou za turistikou.

Jirka: Hodně lidí tam na tom není dobře ekonomicky, a tak si vypomáhají tímto způsobem a pak také prodejem domácích produktů.

Když jsme u tématu potravin, co jste dostali u Marjánky k večeři?
Vojta: Já se těšil na něco opravdu rumunského, ale dostali jsme hranolky. Ale udělané z domácích brambor takže byly opravdu chutné, stejně jako její domácí nudlová polévka a ovčí sýr.

Totální izolace v horách nad Dunajem tam dokázala téměř dvě stě let udržet českou kulturu …
Jirka: Také jsme se o tom mezi sebou bavili, jaké je to jedinečné. A je to určitě tou izolací. Třeba Eibentál je vesnice, kterou nedokážu srovnat s ničím tady. Jedete od Dunaje nahoru po silnici, dva metry široké. Je problém se tam vyhnout druhému autu. Z jedné strany skála, z druhé sráz.
Kdysi, když sem přišli naši krajané, tak vykáceli lesy, aby mohli obdělat pole. Začali od nuly a přenesli tam na ten kousek rumunské krajiny svoji domovinu – Čechy.

Jana: Snaží se stále zachovat české tradice i v jiné zemi. Význam mělo jistě také to, že když do Rumunska kdysi přišli, nebyly u nich možné sňatky s Rumuny. Teď už je to více namixované. Ale jsou vesnice, které jsou ještě dnes vyloženě české.
Smutné je, že mladí ubývají a pravděpodobně tyto vesnice, pokud se něco nevymyslí, jednou zaniknou. Rumunsko mi přirostlo hodně k srdci, obzvláště pak naši krajané, kteří jsou srdeční.

Je něco co vás zarazilo?
Vojta: Větrné elektrárny. Na Svaté Heleně někdo vykoupil pozemky a neřekl proč. Mladí tam odsud odcházejí a staří už nemají sílu obdělávat pozemky, tak je prodali. Někdo zkrátka věděl, že tam fouká vítr od přehrady, a tak tam vykoupili pozemky a postavili elektrárny. Takže na tom západu slunce, v té okolní nádherné divoké přírodě teď ze tří stran vidíte větrné elektrárny. Není to hlučné, ale podle mě do krajiny ty desítky větrníků prostě nepatří.

Také jste krajany podpořili nějakým nákupem?
Jirka: Já si koupil dvoje teplé ponožky. Zimy v Krakově jsou kruté.

Káťa: Já si koupila ručně šitou sukni od jedné z místních babiček.

Jana a Vojta: A koupili jsme Višňovku.

Kdyby přišla znovu nabídka na hraní v Banátu…
Všichni: Určitě bychom jeli. Ale asi by to chtělo vymyslet tak, abychom tam mohli být na celý festival, který je několikadenní a plný hudby a divadel. A víme, že budeme usilovat o to, spát opět někde v soukromí.

Vy se ale do Rumunska za pár dnů vracíte. Vyrážíte na koncertní šňůru a budete hrát nejen tam…
Tour bude dlouhé zhruba dva týdny a tentokrát vyrážíme po Evropě. Kromě Rumunska budeme hrát v Srbsku, Německu. Maďarsku, Rakousku, ale i na Ukrajině.