Územní organizace Vojenského sdružení rehabilitovaných v Rakovníku je stejně stará jako sametová revoluce.
Tehdy na počátku roku 1990 se vojenských rehabilitovaných, většinou „osmašedesátníků“, sešlo na okrese jedenačtyřicet a měli plánů a chuti pomoci tomu novému, demokratickému přerodu země ze všech ubývajících sil: mezi vojáky v kasárnách, besedami na školách, všude, kde bude o jejich zkušenosti vojenské a životní zájem.


Ne vždy se setkali s pochopením, ani zájmu nebylo tolik, kolik si představovali a přáli, přesto se mohou pochlubit devatenáctiletou bohatou činností podporovanou městem a vojenskou posádkou, spoluprací s Českým svazem bojovníků za svobodu a Československou obcí legionářskou, s Policií ČR, s bývalými příslušníky PTP, těm všem se také na čtvrteční výroční schůzi dostalo vřelého poděkování.
Členská základna sdružení se postupně ztenčila na současných dvanáct bývalých vojáků z povolání, kteří si po roce 1968 nesměli v armádě nebo v jiném odpovídajícím povolání takzvaně ani škrtnout. Věk, nemoce, únava se tak podepsaly na rozhodnutí členů čtyřčlenné rady znovu do ní již nekandidovat, a tak ukončit k 15. lednu 2009 svoji činnost.


Stejnou otázkou se zabývali již loni, ale srpnové výročí roku 1968 jim v uskutečnění ještě zabránilo. Letošní dvacetiletí od sametové revoluce již takto společně tedy neoslaví. Většina přítomných přesto svoje členství nevzdává a na návrh dosavadního předsedy plk. Miroslava Břeně a tajemníka plk. Otakara Křepinského přejdou do sdružení sousedních okresů, převážně do Kladna..
Za všechny to výstižně vyjádřil člen ústřední rady sdružení plukovník Radkovič: „Je škoda zahodit těch dvacet let."

AUTOR: IVO MIČKA