Od roku 2015 je policejní mluvčí a diváci mohou její pohlednou tvář vídat nejen v běžných zprávách, ale občas i v těch silvestrovských. „Já to beru sportovně, ráda si dělám srandu sama ze sebe,“ říká svérázná policistka.

Je to právě šestnáct let, kdy jste se stala policistkou a opustila svoji rodnou Moravu. Co vás na této práci lákalo?
Pocházím z Lednice, kde jsem žila do svých dvaceti let. Po studiu na gymnáziu ve Velkých Pavlovicích jsem si řekla, že půjdu ve šlépějích svého otce, který sloužil u dopravních policistů, konkrétně u dálniční policie a přihlásila se do Prahy. Ani nevím proč, Praha mě asi v mládí přitahovala a tak jsem to šla zkusit. Začínala jsem u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů v Praze, aniž bych tušila, co to obnáší.

Jak vás to bavilo?
Popravdě moc ne, bylo to takové nudnější, ale u ochranné služby jsem vydržela necelé čtyři roky. Chtěla jsem zkusit něco živějšího, ale nějakou dobu trvalo, než se mi to podařilo. Bránil mi v tom tehdy tzv. stop stav, kdy se policisté nepouštěli z některých míst na jiná místa. A tak jsem při zaměstnání studovala ještě vysokou, konkrétně sociální práci, abych měla lepší vzdělání pro můj případný kariérní postup.

Úryvky z policejních zpráv s Michaelou Richterovou. | Video: se svolením Michaely Richterové

Nakonec se vám podařilo změnit pozici a v roce 2012 jste nastoupila do Rakovníka k dopravní policii. Jak na tu dobu vzpomínáte?
To byla moje nejhezčí léta u policie! Musím říci, že na kolegy z dopravky vzpomínám opravdu ráda, měli jsme výbornou partu lidí, fungovali jsme jako tým a jsem s nimi stále v kontaktu. Dostala jsem k sobě výborného parťáka Pavla Novotného, který je znám tím, že je takový divočejší a služby s ním byly opravdu výborné (směje se). Ničeho se nebál, honičky s ním byly proslulé a dal mi velkou školu po všech stránkách. Takže od té doby se ani já nebojím zmáčknout plyn a pořádně za to zabrat.

A co rozdávání pokut. To už nebylo tak příjemné, byla jste přísná?
Přísná nepřísná, to asi nedokážu posoudit, záleželo na chování lidí. Setkávali jsme se s řidiči, kteří odmítali platit pokutu a hned se oháněli právníky nebo nám chtěli ujet. Ale s kolegou Pavlem jsme byla sehraná dvojka, vždycky jsme si s takovými poradili. Ale do dneška potkávám některé hříšníky, kterým jsem zadržela na místě řidičák a s úsměvem se zdravíme dál, ještě si mě očividně pamatují a nezapomněli. (smích)

Musela jste použít i donucovací prostředky?
Zbraň naštěstí nikdy, tu jen na výcviku na střelnici. Ale donucováky, jako hmaty, chvaty i pepřový sprej jsem použít musela, pro změnu s mým kolegou Pavlem, naštěstí to bylo opravdu ve výjimečných případech. Když to zhodnotím dnes, v Rakovníku je to po všech stránkách klidnější, než třeba v sousedních okresech. Ale obecně je to v dnešní době složitější, stačí se podívat kdekoliv na zprávy a nevidíte téměř nic pozitivního…

Jak jste se stala tiskovou mluvčí?
Vždy jsem byla známá tím, že jsem hodně upovídaná. Jednoho dne jsem dostala nabídku, jestli nechci dělat mluvčí v Rakovníku. Z počátku jsem se vyděsila, neboť už od dětství jsem neměla ráda kamery. Už jen při vzpomínce, kdy taťka vytáhl na Vánoce kameru a řekl mi: Michalko, ukaž na kameru, co jsi dostala od Ježíška a já utíkala pryč, tak proto jsem si neuměla přestavit, že bych měla stát před takovým přístrojem. Nakonec po rozmýšlení jsem na to kývla a nastoupila jsem na tříměsíční stáž, abych si to vyzkoušela a zjistila, jak se mi to bude líbit, jak se budu líbit nadřízeným a nakonec jsem šla do výběrového řízení a od roku 2015 jsem na tiskovém.

close Policejní mluvčí Michaela Richterová. info Zdroj: Deník/Josef Rod zoom_in Policejní mluvčí Michaela Richterová.

Jaké byly začátky?
Měla jsem tehdy k medializaci jen Rakovník a učila jsem se vše sama, neměla jsem nikoho, kdo by mě do této práce zasvětil, poradil mi, co mohu říkat a co ne, nemluvě skloubit trestní řízení a poskytování informací pro média. Hned po měsíci jsem bez znalostí a zkušeností jela ke smrtelné nehodě mezi Rudou a Rakovníkem, kde se střetl osobní vůz s kamionem a jednalo se o můj první výstup před novináři. Pamatuji si dodnes, jak se mi třepala kolena, hlasivky, měla jsem úplně katastrofální projev. Bylo to úsměvné, ehm, spíš otřesné. Je to úplně něco jiného, než když si to člověk povykládá sám sobě. Navíc mě zpočátku někteří reportéři z televizí s úsměvem upozorňovali, abych tu moji moravštinu trochu upozadila, že je to strašně znát. (smích)

Zmínila jste tragickou nehodu, ty jste jistě zažila už na dopravním. Vidět mrtvé či zraněné musí být na psychiku hodně náročné?
Poprvé, už když člověk slyší nářky lidí, jak mají bolesti, jakékoliv zranění, měla jsem problém v klidu spát, promítáte si to v hlavě. Pokud nedej Bože dotyčného znáte, je to ještě složitější. Zažila jsem to jednou a nespala jsem hodně dlouho. Když jsem si vzpomněla, že jsme byli společně s partou v baru a pak za ním jedete úplně z jiných důvodů. Jsme lidé, nejsme stroje, ale člověk časem a praxí otupí, nic jiného nám ani nezbývá. Ale samozřejmě každá tragická událost, se kterou se ve službě setkáme, v nás všech svým způsobem zůstane.

V Rakovníku jste jako mluvčí působila až do roku 2020, než přišla další změna a byla jste převelena do Prahy. Z jakého důvodu?
Do toho roku 2020 jsem v Rakovníku současně zastávala i prevenci, takže jsem chodila mezi žáky, studenty i seniory, a pro každou skupinu jsem měla připravená preventivní témata. Pro omladinu například šikanu, kriminalitu v kyberprostoru, trestní odpovědnost, návazný program k protidrogovému vlaku Revolution Train a pro seniory třeba bezpečnost v dopravě či rady, jak ochránit sebe a majetek. Obě činnosti se ale v jednom člověku nedaly časově zvládat a pak právě na podzim v roce 2020 nastala na našem oddělení tisku a prevence reorganizace. Po rozhodnutí a výběru pracovníků ze strany nejvyššího vedení nás pár zůstalo jako tiskoví, ostatní jako preventisté. Akorát s tím rozdílem, že my tiskoví sídlíme na krajském ředitelství v Praze na Zbraslavi a preventisté zůstali na okresech. Tehdy si mě moje nadřízená pozvala do Prahy, řekly jsme si potřebné informace a přes víkend jsem vyklidila kancelář v Rakovníku a v pondělí jsem zamířila do hlavního města, kde jsem dodnes. Postupně jsem nabrala plno okresů pro medializaci, konkrétně celou západní část středních Čech – Rakovník, Kladno, Beroun, Prahu venkov-západ a k tomu trochu vzdálený Kolín. No a popravdě Kladno a Kolín, to je fičák. Tyto dva okresy vesměs poberou všechny ostatní do jednoho pytle, co se týče kriminality. A v neposlední řadě komentuju dálnice, to mám ve svých rukách D5, D6 a D7.

Myslím si, že práce tiskové mluvčí u policie je náročná nejen psychicky, ale i časově. Není to jistě jen o tom, napudrovat se těsně před reportáží, odříkat několik vět a pak padla, jak si možná mnozí myslí?
Přesně tak, není to vůbec jednoduché, jak to vypadá nebo se mezi lidmi často povídá… Někdy je třeba se na reportáž pořádně nachystat, zejména tedy u náročných kauz, musím načíst třeba dvacetistránkové usnesení o zahájení trestního stíhání a já sama musím vyhodnotit, co je podstatné a co nikoliv. Naše náplň ve zkratce je taková, že píšeme denně tiskové zprávy, neustále komunikujeme s novináři, kdy není kolikrát problém přijmout během pracovní doby i více než 70 hovorů, natáčíme reportáže, medializujeme na sociálních sítích, vyhlašujeme do médií pátrací relace, ať už o pohřešovaných či hledaných osobách a vykonáváme spoustu další práce, která není vidět. Kolikrát si práci beru i domů, kdy zpracovávám videa pro medializaci, je třeba rastrovat obličeje, registrační značky, reklamy, vše sestříhat, což zabere i několik hodin. Někdy takové čtrnáctky i šestnáctky jsou běžné, ale když člověka ta práce baví, není asi co řešit.

Abychom rozhovor zakončili pozitivně, jak vnímáte silvestrovské přeřeky? Nedávno jsem vás na silvestra ve zprávách opět zahlédl.
To už je taková klasika (směje se). Já mám ty silvestrovské zprávy ráda, sama sobě se zasměju, celkově si ze sebe ráda srandu udělám, nejsem urážlivá a ani z cukru. S novináři, se kterými spolupracujeme pravidelně, máme přátelské vztahy a vycházíme si ve všem vstříc. Jak ale někteří reportéři či kameramani zmiňují, tak jsem prý nejsprostší mluvčí – no jo, holka z Moravy. Někdy se na kameru vyjádřím napoprvé, někdy ne, záleží na tématu. Nejvíce jsem kovaná v dopravě, ale samozřejmě někdy člověk přemýšlí dopředu, co řekne a pak se přeřekne a hned má „slovíčka“ lítají. A pak má reportér kvalitní materiál pro silvestrovské vydání.