Nejsou jen obyčejně krásné. Jsou hlavně krásné tím, že při prvním pohledu vyvolají pocit odpočinku na louce plné rozvitých květů a při bedlivějším pozorování upozorní na svou, slovy nepopsatelnou vnitřní sílu. „Jsem naprosto tuctový člověk, který si může dovolit dělat to, co ho baví a dělá to s láskou a nadějí, že jeho práce udělá radost nejen jemu, ale ještě i někomu jinému,“ charakterizuje sama sebe malířka. „Třeba když potkám paní, která se léta léčí s psychickými potížemi, a ta mi poví, že každý den zajde na moji výstavu a cítí se pak skvěle. Nebo když si mladý muž koupí můj obrázek a po několika létech, mi sděluje, že ho všude provází. I do ciziny. Nebo kamarádka, která si ho pověsila do ložnice tak, aby první co ten den uvidí po probuzení byl on. Prostě, když vidím nebo slyším, že to, co dělám, má smysl a že to druhým lidem přináší radost, pohodu, harmonii nebo sílu. A to je pak zase můj doping do další práce. Vlastně mi přináší malování uspokojení dvakrát. Jednou když tvořím, hledám a někdy i nalézám a podruhé zprostředkované jinými lidmi. Snad největší uspokojení jsem zažila v okamžiku, kdy mi muž , který by – jak kdysi často zdůrazňoval – všechny umělce poslal k lopatě, řekl: „ Ty obrazy jsou moc hezké. Vůbec nevím, který bych si vybral“. A dokonce se mnou jel instalovat. To bylo teď – do Kolína.“

Milenu Mrugovou k malování přivedlo patrně něco čemu se říká genius loci. Dětství totiž prožila v Rakovníku v domě, kde sídlila galerie a místo lítání s vrstevníky po dvorku se chodila dívat na obrazy. Později na půdě objevila krabičku pastelů po babičce a bylo rozhodnuto. A co říká své současné výstavě květin v Kolíně? „Mám tuhle dobu pro výstavy kytiček moc ráda,“ vypráví malířka. Venku vše uvadá nebo umrzá a ve výstavních sálech naopak rozkvétá v podobě mých obrazů. Právě ten kontrast se mi zdá příjemný. Svoji první výstavu jsem otevírala v lednu. Byla taková ta zima nezima, a já si moc přála, aby napadal sníh. A věřte nebo ne, ráno otevřu oči, a ono popadává, do odpoledne bylo bílo. A pak lidé z toho mrazivého vešli mezi rozkvetlé zdi.“
Na Milenu Mrugovou zapůsobila zajímavě starobylá budova muzea s expozicí pravěku.

„Místo je to dost ponuré, ale sál pěkný, světlý, suchý. Vedle stojící chrám sv. Bartoloměje – zajímavé, že stejné jméno nese i kostel v Rakovníku - je ovšem úžasný a nezapře dílnu Petra Parléře. Když jsem stoupala po schodech muzea, asi na druhém , třetím shora mě začalo mrazit po celém těle. Paní průvodkyně si výraz mé zděšené tváře vysvětlila tak, že jsem prostory zklamaná. Vzápětí, když jsem jí vyprávěla o svých pocitech, mě uklidnila slovy, že v domě straší. Ještě štěstí, že duchové přijali instalaci přívětivě. Při odchodu už tam zavládla zcela jiná atmosféra. Možná také, že si duchové oddechli, že už vypadneme a zase budou mít klid,“ uzavřela Milena Mrugová.