„Teď si ukážeme, že sklo může být docela tenké jako papír,“ řekl sklářský mistr a s citem foukl do skleněné trubičky. Před zraky přítomných se zvětšuje skleněná koule. Děti mají oči navrch hlavy, koule roste a roste. Už dost. Vychladlou kouli mistr rozbije a s tenounkými střípky obchází diváky. Každý si musí sáhnout, střípky jsou opravdu jako papírek.

Taková, a ještě lepší kouzla ukázal všem přítomným na dvorku v Brance sklář Michal Zahradník. Ukázku prastarého řemesla sklářského zařadili do svého programu „Léto s knihovnou“ pracovníci Městské knihovny v Rakovníku.

Kouzla


Sklář pokračoval dále, nad kahanem rozehřál další trubičku, svým dechem ji dal oválný tvar a nakonec z ní vyřízl spirálu, která dokonce pružila. Při tom svém čarování Michal Zahradník ještě stačil poutavě vyprávět o svém řemesle, o historii skla. Malí i velcí diváci se zájmem poslouchali. Vždyť dneska není už moc možností, kde bychom mohli na vlastní oči vidět fortel některého řemeslníka.

„Které zvíře mám udělat?“ Ptal se sklář. „Koně, morče, psa!“ zaznělo z davu. Nakonec to vyhrál kůň, a tak se pod rukama skláře během dalšího povídání zrodil skleněný jednorožec . Jako živý.

Vidět při práci šikovného řemeslníka je zajímavé, ale zkusit si to, to je teprve něco!

Kolem skláře se utvořila dlouhá fronta, vyfouknout si
skleněnou kouličku chtěl zkrátka každý. Sklářský mistr nikoho neodbyl a trpělivě každému sklářskému adeptovi nahřál trubičku nad kahanem a vysvětlil postup. Někdy se koulička povedla až na několikátý pokus. Nakonec vychladlé skleněnky odřízl z trubičky, na každou z nich zapískal. Děti odcházely moc a moc spokojeny.

Vždyť si udělaly kouličku vlastníma rukama.