Je první listopadový den, dvě hodiny odpoledne. Po dlouhé době jsem navštívila fotbalové utkání. Právě se nacházím na fotbalovém hřišti v Pavlíkově, kde se mezi sebou utkají domácí SK Pavlíkov a hostující Tatran Rakovník.

Přicházím k hřišti a právě zahlédnu mužstva, jak si mezi sebou podávají ruce. Rozhodčí čeká, až se hráči přesunou na svoji stranu, a pak zápas zahájí hlasitým hvizdem do píšťalky. Více než fotbalu si všímám lidí kolem sebe. Je opravdu mrazivé počasí, a tak se diváci snaží co nejvíce zahřát. Někteří z nich si do místní klubovny zajdou pro teplý nápoj, jiným stačí zastrčit ruce do kapes. Spousta diváků se však oblékla jako na severní pól. Na hlavách nechybějí čepice a zimní bundy.

Konečně si začnu všímat, co se děje na trávníku. Podle reakce diváků usuzuji, že padl gól. A opravdu se nemýlím. „Ve 20. minutě tohoto utkání střílí gól hráč číslo osm Milan Polák. Stav utkání SK Pavlíkov a Tatran Rakovník: 1:0,“ ozve se hlasatel. Po dalších deseti minutách hry diváci nadávají na rozhodčího, který podle nich opět zapískal špatně. Ovšem rozhodčí má jiný názor, a tak hráče odmění žlutou kartou. Můj zrak zamíří na střídačku hostujícího týmu, kde se trenér právě snaží svým svěřencům sdělit novou taktiku.

Je asi pět minut do konce poločasu a mně se zdá, že mi upadnou nohy. Taková zima 1. listopadu? Jak potom bude v prosinci? Strčím si ruce do kapes a vyčkávám, až rozhodčí zapíská konec utkání.

Konečně. Rozhodčí přikládá k ústům píšťalku a první poločas je za námi. Podle ostatních diváků, jsem dokonce prošvihla vyrovnávací gól, který vstřelil hostující tým. Asi jsem tou zimou opravdu poznamenaná…