Jinak poklidné chmelařské vesničky se zvláště při sklizni v druhé polovině srpna rozrostly o několik stovek, ještě při ručním česání i o několik tisíců obyvatel. Pro socialistické zřízení se sklizeň chmele stával pomalu politický úkol. Bojovat o naše zelené zlato tenkrát přijížděla budoucí česká inteligence z celé republiky.

Na to, jak bylo náročné zvládnout tolik lidí i organizaci jarních prací a celé sklizně, vzpomíná Petr Novotný, chmelař tehdejšího JZD Dukla Kolešovice a dnešního Rakochmelu Kolešovice. Do JZD nastoupil v roce 1968, chmelaře dělal od roku 75. Sám měl tehdy na starosti 140 hektarů chmele.

Dříve měly školy povinnost zapojit se do chmelových brigád. Dostaly takzvané brigádnické týdny. Jejich zástupce svolali chmelaři do pražského gymnázia ve Vršovicích. Tam se s nimi JZD domluvilo, například, která škola přijede na drátkování, která na zavádění a sklizeň. Škola měla třeba sto brigádnických týdnů, takže vyslala sto dětí na týden
„Nebyl problém, aby školy přijely, ale největší problém byl, kdo se žáky pojede jako dozor. Zvlášť krátce po revoluci, kdy se pracovní morálka dětí zhoršovala," popisoval Petr Novotný.

V Kolešovicích brigádničily pražské školy, učiliště. před tím tu zaváděli žáci moravských škol, jenže při zavádění není jistý termín. Žáci přijížděli z daleka a stalo se, že kvůli dešti několik dní nedělali. Pak jezdil pouze na sklizeň, která je jistá a „jede" pořád.

„Na tyčení (věšení drátku tyčí) jsme potřebovali zhruba dvě stě dvojic. Práce musela být, stejně jako zavádění, třeba během týdne, dvou hotová. Tyčení zvládala většinou učiliště. Zavádění pak odborné školy. Výborné zkušenosti jsme měli se SZeŠ Liblice. Chtěli přidělit své chmelnice. Studenti si je sami natyčili, většinou přijely samé holky a to bylo náročné zvlášť ve větru. Druháci pak zaváděli poprvé a třeťáci podruhé," vypočítával Novotný.

Na jarní práce přijížděli brigádníci autobusy. „Ubytovali jsme je a proškolili. Bydleli v Kolešovicích na křižovatce u zrcadla, a to asi sto padesát lidí. Zkraje tu byli ještě ubytovny i po vsi. Další brigádníci spali v Heřmanově," popisoval Novotný. Před příjezdem ubytovny uklidily ženy, které pracovaly ve chmelu celý rok. Ty i brigádníky ubytovávaly. S učiteli se domluvilo, kam, která škola přijde, aby se nemíchali. Zkraje chtěli velké pokoje. V Heřmanově se spalo i po čtyřiceti.
„V koutě byla udělaná z dřevotřísky taková místnůstka. Tam měl kantor postel. V dřevotřísce bylo okénko a tím kantor dohlížel na děti. Tak to muselo tenkrát být podle předpisů. Pak přišly požadavky na pokoje menší, po dvou, po třech. V Heřmanově to nešlo tak úplně předělat. Ještě nyní jsou tam pokoje po dvaceti. Ale moc už se tam teď neubytovává," uváděl s úsměvem Petr Novotný.

Následovalo povinné školení bezpečnosti práce. Další, pracovní, se odehrálo už na chmelnici. Zajišťovaly ho opět ženy ve chmelu. Po práci se vše se školami vyúčtovalo. Většinou se pracovalo v úkole.

Na sklizeň, kdy se ještě hodně česalo ručně, nastupovalo i sedm set až osm set lidí. Později museli načesat alespoň deset věrtelů denně, aby si vydělali alespoň na stravu. S modernizací a vyšším počtem česaček lidí ubývalo.
Na jaro sem přijíždělo čtyři sta lidí na drátkování na týden. Na první zavádění sto padesát až dvě stě. Na druhé méně. Na sklizeň dvě stě lidí.

Nejprve brigádníci jezdili vlakem „kolešovkou" pro tu příležitost se šesti až osmi vagóny. Batohy si na nádraží v Kolešovicích naházeli na chmelové káry. Traktoristé jim je odvezli na místo. Sami šli pěšky do Kolešovic nebo do Heřmanova. Opět nechybělo proškolení s tím rozdílem, že brigádníky na česačkách školili strojníci.
Do práce česáči nastupovali zpravidla až druhý den. Muselo se zajistit stravování a jeho dovoz na chmelnici, lidé k míře z vlastních řad. Brigádníci na česačku nastoupili také od rána. Pracovali ve dvou osmihodinových směnách, od šesti do dvou a od dvou do desíti.

V roce devadesát jedna nebo dva se povinnost škol jezdit na chmel zrušila. Pak to bylo na dohodě s ředitelem, a právě v tuto dobu nechtěl se studenty nikdo jezdit. Po té převzali starost o brigádníky pracovní agentury. S těmi se domlouvalo, kolik hektarů je třeba natyčit, zavést. Agentur snad bylo v té době deset. Najímali Ukrajince, Poláky. Nyní přijíždí do Kolešovic a Heřmanova brigádníci přes agenturu většinou jen ze škol na Slovensku, nebo přímo brigádníci ze Slovenska bez agentury.

Chmelový štáb a ošetřovna:

O kulturní vyžití se brigádníkům v době volna staral chmelový štáb SSM. „Bylo to tak šest, sedm lidí. pracovali v Heřmanově. Vydávali chmelové noviny, organizovali divadla, promítání filmů, diskotéky.
Lékařskou péči asi pro deset vesnic zajišťovala heřmanovská ošetřovna. V té praxi získávali medici. Sloužil tu lékař. K dispozici byla sanita a několik lůžek pro nemocné.

Kultura na chmelu

V Kolešovicích během česání chmele hrál fotbal klub Amfora. V pořadu Reflektor mladých Jiří Štědroň vzpomínal, že právě v Kolešovicích dala za Amforu jedinou branku. V Hořesedlích na začátku sedmdesátých let zpíval Jiří Štědroň. V dalších vesnicích pak Helena Vondráčková a Václav Neckář. Kromě toho se v Heřmanově a například v Přílepích promítaly po setmění filmy na plátno na zdi domu.

Mikrofórum v Hořesedlích:

Každý den se vyhrávaly písničky česáčům chmele, jmenovitě z každé školy i s uvedením vesnice, kde česali, v rádiu při vysílání Mikrofóra. V osmdesátých letech se jednou dokonce chmelařské Mikrofórum živě vysílalo z Hořesedel od dnes již pobořeného mlýna u karlovarky. Vysílání bylo krásné, ale způsobilo technické potíže. Došlo k přetížení a výpadku elektrické sítě po celé vsi. Protože to bylo odpoledne, dojičky nemohly v určený čas podojit krávy. 

Zásobování vázlo:

Příliv brigádníků do vesnic způsobil také problém v zásobování. Nejenže se v obchodech tvořily dlouhé fronty, ale záhy odpoledne došly strategické potraviny, jako například chleba nebo mléko, nanuky. To vedlo k nelibost místních.

Melouny zakázali:

Melounovou sezonu si obyvatelé chmelařských vesnic příliš dlouho neužili. Sotva se v jejich obchodě objevily jednou, a to v takovém množství, že je prodavačky půlily, aby se dostaly alespoň do každé rodiny, v době chmelů se jejich dovoz zakázal. Kvůli tomu, aby nevznikly mezi brigádníky střevní potíže. Zákaz příliš dlouho nevydržel, protože rodiče, kteří za česáči přijeli o víkend na návštěvu, jim melouny stejně dovezli.